Fusion má stále co říct, říká Jan Jakubec

„Skladba se jmenuje Trenér a je z alba Ondřeje Pivce Greatest Hits 4000,“ uvede host svoji hudební vizitku. Pochopitelně (spolu)autorskou skladbu s vymazlenou basovou linkou a v hodně neobvyklém rytmu.

„Projekt vznikal v době covidové pandemie, kdy jsme byli všichni uvězněni mezi čtyřmi stěnami, a Ondřej byl celou dobu v Čechách. Mám pocit, že projekt prapůvodně vznikl mezi Ondřejem a Janem Steinsdörferem. Řekli si, že by udělali projekt společně, a pandemie tomu napomohla, že jsme všichni byli pohromadě,“ připomene Jakubec, že i na zlých věcech se dá nalézt něco dobrého.

Na dotaz vycházející ze známé Jakubcovy všestrannosti, se kterou se podílí či podílel na jazzových, popových a funky (Roman Holý, Dara Rolins), rockových (Lenka Dusilová) i folkových (Radůza) projektech - tedy jakou hudbu by vlastně hrál nejraději - odpoví baskytarista podle očekávání:

„Nemám to zúžené na nějaký žánr. Vždy jsem byl žánrově nevyhraněný, ale vždy vnímám v hudbě nějakou podprahovost. Sdělení, které mnou pohne. Co člověk, který tu hudbu složil, nebo ji interpretuje, tím chce říct. A jestli to sdělení jsem schopen pojmout a souznít s ním. Pak je mi vlastně jedno, co je to za styl.“ 

Co způsobí mutování

Vysvětlení, jak se Jan dostal k muzice, je velmi jednoduché: „Můj tatík je pozounista orchestru Karla Vlacha, to byl jeho domovský orchestr. Odmalička jsem s ním chodil všude možně na zkoušky. Také učil na ZUŠ, tak jsem byl kolem hudby pořád. Je zvláštní, že se mi nevybavuje, že by mě někdo k hudbě vedl. Sám jsem vyžadoval, aby mi vytáhl trombon… Akorát jsem později od žesťů ustoupil, přestaly mě brát.“

Jakubcova cesta k baskytaře ale přímočará nebyla. „Pak jsem hrál na piano, ale k tomu už mě trochu nutili, nebavilo mě to a úplně jsem na to kašlal. V deseti jedenácti jsem začal hrát na bubny, pak přišla puberta, začal jsem mluvit takovým hlubokým hlasem, a začala mě bavit basa. U té jsem už zůstal.“

Jan Jakubec|foto:Petr Vidomus, Český rozhlas

Mezi formativním Jakubcovým poslechem figuroval např. Chick Corea, konkrétně jeho nahrávky s Elektric Bandem a Johnem Patituccim. V souvislosti s tím dojde i na obhajobu fusion: „Na adresu fusion jsem slyšel v jazzové komunitě spoustu negativního, ale nikdy nepochopil proč. Jde o svěží muziku s odlišným soundem, než je v jazzu obvyklé…“

Patitucci, jako velký Jakubcův oblíbenec, pak dostane slovo ještě jednou. Konkrétně ve skladbě Scophile z alba Stetchbook (1990). Host pak pěje ódy nejen na basistu, ale i na bubeníka Vinnieho Colaiutu a kytaristu Johna Scofielda.

Pop i hudba k filmu

Přišel čas také na připomínku, s kým vším vlastně Jan Jakubec hrál. Ve výčtu krom výše jmenovaných nechybí Sexy Dancers, Milan Svoboda, Jiří Korn, Black Milk, DJ Neo, Yvonne Sanchez. Hostitel vzpomene i Jakubcův podíl na scénické muzice:

„Přišlo několik příležitostí… kolik těch filmů bylo… pět nebo šest. Píšu u klavíru, i když počítač si přizvu na pomoc, když dělám nějakou orchestraci.“

Při dalším výběru muziky ovšem host nezamíří k té scénické, ale opět do Latinské Ameriky. K jeho oblíbencům patří i portorický saxofonista David Sanchez. Z jeho nahrávek ho zvláště zaujala jazzová instrumentální úprava písně Lamento Borincano původně od portorického písničkáře Rafaela Hernándeze Marína.

Nahrávku najdeme na desce Obsesión (1998). „A hraje tam i pro mě zásadní basista z latinské oblasti, John Benitez,“ dodá ještě Jakubec. A my doufáme, že jsme vám dali dostatek důvodů k poslechu celé Jazzotéky.