Jan Lacina v Jazzotéce: Chtěl jsem hrát fotbal, ne na kytaru
Kytarista Jan Lacina, známý z kapely 2in2out, reprezentuje mezi hosty Jazzotéky už spíše „youtube internetovou“ generaci. Což však neznamená, že by neznal úplnou klasiku. Naopak. Pro jazz ho nadchlo video s Wesem Montgomerym. Co ještě? Poslouchejte Jazzotéku, vše se dozvíte.
V úvodu zazní skladba Maniny z debutového alba kvarteta 2in2out, kterou Jan Lacina spoluvede se saxofonistkou Nelou Dusovou. Při té příležitost Jan shrne i poslední dění v kapel:
„V zimě 2023 odešla Klára Pudláková, chtěla se věnovat vlastním projektům, kde bude její kontrabasové hraní spíše v pozici leadera než sidewoman. Ozvali jsme se tedy Peteru Kormanovi, se kterým dříve hrála Nela v kapele Kristiny Barta. Peter souhlasil, že s námi bude hrát, a my jsme nadšení.“
Na dotaz, zda je to po hudební stránce změna, Jan onu změnu vtipně vyčíslí: „Samozřejmě je, a protože jsme kvartet, je ta změna zvuku kapely 25 %.“
Pak už moderátor Martin Brunner st. zamíří přímo k podstatě Jazzotéky a zeptá se na album, které Jana Lacinu vtáhlo do jazzového děje. Nakonec to ale není album:
„Myslím, že to byl živák Wese Montgomeryho z roku 1965, video natočené v Belgii nebo Nizozemsku. Nějak jsem se od toho nemohl odtrhnout,“ má kytarista jasno. Tehdy mu bylo asi osmnáct. V té době už Jan Lacina samozřejmě hrál, ale nikoliv jazz. „Studoval jsem klasickou kytaru a k jazzu jsem se dostal úplně náhodou.“
Probírku, kdy oba pánové řeší, kdo začínal kromě nich samotných s jazzem až takhle pozdě, uzavře Jan: „Zdá se mi, že i ten Wes Montgomery začal někdy v devatenácti nebo dvaceti...“
Má pravdu, ale s encyklopedií po ruce to můžeme upřesnit. Už ve dvanácti dostal Wes od bratra levnou čtyřstrunnou tenorovou kytaru a brnkal na ni. Ale se vší vážností se pustil do práce, pořád jako samouk, až v devatenácti. To když se jako novomanžel při tanci se svou chotí zaposlouchal do desky swingového střelce Charlieho Christiana a chtěl ho napodobit. Rok poté z něj už byl výborný hráč.
Fotbal a metal
Pokud čekáte, že nyní zazní snímek Wese Montgomeryho, tak nikoliv. Na Jana také zapůsobili Bill Evans nebo Charlie Parker, ale ani jejich hudbu nepustí. Protože nosit jejich nahrávky do jazzového rádia mu přišlo stejné jako nosit sovy do Athén, vždyť je každý zná.
Jako první nahrávka z pomyslné Janovy „sbírky“ tak zazní Benny Carter a skladba Bye Bye Blues, pořízená v polovině 40. let. „Přičemž nejde ani tak o Bennyho Cartera, jako o kytaristu Allana Reusse. Hraje tam skvělé sólo v akordech a myslím, že to moc lidí nezná. Hrával dlouhá léta v kapele Bennyho Goodmana, a dokonce už i tam začal hrát akordická sóla.“
Ke stylu Allana Reusse ještě Jan dodá, že šlo o žáka George Vana Epse. A vysvětlí, jak se k těmto krásným „starobám“ dostal: „Už nějakou dobu se věnuji swingu v kvartetu Hot Brew s Vojtou Drnkem, Štěpánem Flagerem a Michaelem Ackerem. Tudíž se v této oblasti musím stále vzdělávat.“
Samotný Jan Lacina se k hudebnímu vzdělávání nedostal přímou a obvyklou cestou, jako potomek muzikantské rodiny. „Kdepak, ani děda na nic nehrál, snad jen babička trochu zpívala ve sboru, ale to je tak vše.“
Čtěte také
Ani na základní uměleckou školu Jan Lacina nechodil: „Jsou tam takové dva momenty. První byl, když mě mamka přihlásila jako asi devítiletého na kroužek kytary, kam jsem chodil asi rok. Ale po tom roce jsem hned skončil, protože jsem chtěl hrát fotbal, to byla priorita. Druhý byl, když jsem asi ve dvanácti, třinácti začal poslouchat rock a metal. V tu chvíli mě popadla chuť hrát na elektrickou kytaru.“
Tady ale upoutávku na lednovou Jazzotéku ukončíme. Ještě prozradíme, že jako další hudební libůstka Jana Laciny už nebude staromilská, ale novátorská. Zazní kompozice Blue Line od Kurta Rosenwinkela z hiphopem a samplováním inspirovaného alba Heartcore (2003). Dál už poslouchejte sami, v premiéře nebo ze záznamu v archivu ČRo Jazz.
