Trio je můj vysněný formát, přiznává pianista Mikuláš Pokorný
Poslechněte si celou Jazzotéku, jejímž hostem je pianista Mikuláš Pokorný!
Pianistu Mikuláše Pokorného můžete znát z jeho vlastního tria, kapely Los Quemados, jako sidemana Laca Décziho či Jana Smigmatora. Chcete vědět, jaká hudba ho formovala a co nejraději poslouchá? Poslouchejte Jazzotéku, budete překvapeni!
Host se uvede koncertním záznamem svého tria. „Vlastně ani nevím, kde jsme tehdy hráli, ale když jsem se probíral nahrávkami v počítači, přišlo mi vhodné odstartovat právě tímhle. Na basu hraje můj dobrý kamarád a dlouholetý spoluhráč Honza Kořínek, na bicí Tomáš Zelený, můj spolužák z JAMU.“
Moderátor Martin Brunner st. také zjišťuje, zda nahrávka reprezentuje to pravé ořechové, čemu se chce pianista věnovat, a host prozradí: „Klavírní trio je můj vysněný formát, i když se v poslední době hodně věnuji také sólovému klavíru. Což je velká výzva, zvláště vzhledem k úrovni, jaká dnes na světě je. Ale také jsem strávil několik let v big bandu a různých ansámblech. Cítím se doma jako sideman, to mě moc baví.“
A pianista ještě sympaticky dodá: „Pořád hledám. Nemám definitivní odpověď nebo představu, kudy kam, ale ten samotný proces je super a trio je jedním z hlavních pilířů, který bych rád budoval.“
Od filmové hudby k pianu
Jak se dostal muzice, doloží host první nahrávkou. „Můj první kontakt s hudbou byl určitě kontakt s hudbou filmovou, protože u nás doma byly filmy asi nejfrekventovanější médium. Filmová hudba je pro mě polovina zážitku z filmu. Okamžitě jsem se zamiloval do hudby Johna Williamse, Howarda Shorea nebo Dannyho Elfmana. Pro mě jsou skladatelé filmové hudby stejní vypravěči jako režiséři.“
Jako ukázku Pokorný vybral ústřední motiv filmu Jurský park z koncertu Johna Williamse s Vídeňskou filharmonií. Tedy žádný jazz. Překvapivé? Ale proč vlastně, hudba je jen jedna. S vlastní hudební průpravou nezačal Pokorný u piana:
„Napřed mi doma řekli, ať si zkusím kytaru. Ale ta mě zase nebavila tolik jako třeba fotbal. K srdci mi nepřirostla, i když u ohně asi něco zahraju. Zjistil jsem totiž, že jsem velmi vizuální. A když jsem se mohl dotknout klavíru, chápal jsem desetkrát rychleji, co se tam děje, třeba v harmonii, než na kytaře, která pro mě byla nepřehledná. Zvláště kvůli asymetriím, které tam jsou mezi strunami, kvarta, tercie...“
S klavírem ovšem začal Pokorný relativně pozdě: „Okamžitě jsem si klavír zamiloval, ale nebylo mi třeba šest, ale už dvanáct, třináct. A pak člověk lituje, co by bylo, kdyby začal dřív.“
Další nahrávku host uvede jako svoji představu o absolutním vrcholu klavírního umění: „A nejde jen o moji představu, myslím, že by se mnou souhlasil snad každý, kdo se problematice věnoval. Zazní Happy Feet v podání Arta Tatuma. Stride piano považuji za zapomenutý základ umění hry na nástroj. Je to strašně obtížné, já se tomu věnuji, ale za stride pianistu bych se označit nemohl. Člověk se strašně (na klaviatuře) nalítá, ale je to radost.“
Přes výčet průkopníků počínaje ragtimem se Pokorný dostane až do dnešních dnů: „Na současném absolutním vrcholu, který je výsledkem fúze mnoha stylů, je Sullivan Fortner, kterému jsem se poslední dobou velice věnoval.“
Než ale zazní Sullivan Fortner, pustí host ještě dalšího klasika, Thelonia Monka a jeho skladbu Thelonious, úvodní kus desky Underground (1968). A pokud jsme vás nalákali stručným výtahem z její první části, poslouchejte kompletní Jazzotéku s Mikulášem Pokorným ze záznamu výše.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
