The Stanley Clarke Band – Up

27. říjen 2014

Album tohoto týdne je výsledkem práce velkého množství lidí. Na nové nahrávce Up amerického basového virtuosa Stanleyho Clarka se totiž podílelo přes dvacet muzikantů a to nepočítáme ostatní členy týmu. Uslyšíme devatenáctiletého nováčka na bicí, ale i veterány, kteří s Clarkem hrají již několik dekád. A stejně jako jednotliví hosté je různorodá i hudba samotná.

Pokud bychom měli vybrat jednu kompozici, která pojetí tohoto pestrého alba nejlépe vystihuje, byla by to Last Train to Sanity. Clarke o ní dokonce prohlásil, že je asi nejlepší, jakou kdy napsal. Stejně jako zbytek nahrávky, je i ona neustále se proměňující směsí intenzivního jazzrocku, jazzu, funku a popu, často s ostrými střihy mezi jednotlivými polohami. Pokud je posluchač otevřený zajímavým fúzím a časté změny nálad mu nevadí, tato novinka ho rozhodně zaujme.

Oproti řadě Clarkových předchozích desek je Up více postaveno na groovu a krátkých hudebních motivech, než na silných melodických tématech. Přibylo také rychlých běhavých pasáží v duchu klasického jazzrocku. Ovšem samotné skladby nejsou tím jediným, co se během poslechu mnohokrát nevyzpytatelně promění.

Výsledný dojem ještě ovlivňuje časté střídání instrumentace. Nad jazz-rockovou rytmiku se zkreslenou kytarou a syntezátory se jednou pohybuje smyčcový kvartet (party zde nahrál mezi jazzmany oblíbený Harlem String Quartet), jindy zase aranžmá osvěží bohatě proaranžované vokály jako v interpretaci jediné převzaté skladby Brazillian Love Affair, jejímž autorem je George Duke. Mimochodem Duke a Clarke byli blízcí přátelé a spolupracovníci a nahrávka této skladby je tedy poctou nedávno zesnulému pianistovi. 

Ani nás nepřekvapí, že na tak barvitém albu najdeme kromě tvrdších jazzrockových kompozic jako Gotham City i několik jemnějších, odehraných na akustické nástroje. Příkladem je Trust, klasický swing na tři věnovaný basistově dceři, či velmi vydařený závěrečný duet s Chickem Coreou La Canción de Sofia, dedikovaný pro změnu jeho ženě a natočený živě loni v Japonsku. Je zajímavé, že právě akustické skladby na albu jsou takto spjaty s Clarkovou rodinou.

Příjemný protiklad k intenzivnímu jazzrocku přináší také několik miniatur pro sólový kontrabas nebo baskytaru. Jsou výběrem z větší sbírky podobných skladbiček, které Clarke napsal v průběhu let. Kromě virtuózního výkonu nabízejí i velkou dávku muzikality a emocí, a dokazují, že nejjednodušeji zaranžované věci mnohdy fungují nejlépe.

Vytknout by se albu dalo zvukové pojetí některých skladeb, zejména těch více funkových a jazzrockových. Možná za tím stojí snaha lídra udržet si svůj sound, ale v několika případech zvuk (zejména bicích a elektrické kytary) působí zastarale a nemoderně, což album zbytečně devalvuje. Přitom například na nahrávce 1, 2 to the Bass z roku 2003 Clarke vkusně kombinoval jazz s elektronikou a hiphopovými beaty a výsledek zní ještě dnes velmi současně. Pocit jisté zastaralosti pak ještě umocňuje přítomnost Clarkovy, byť vydařené, kompozice School Days z roku 1976.

Polemizovat by se dalo ještě o přítomnosti mnoha hostů. Když už si někdo k projektu pozve tolik osobitých muzikantů, často několik hrajících na stejný nástroj, dá se předpokládat, že chce, aby přínos každého z nich byl dobře slyšitelný. To nepochybně vyžaduje důkladné naplánování jak po technické, tak zejména aranžérsky-kompoziční stránce.

Tento koncept ovšem formám skladeb neumožňuje být tolik flexibilní či otevřený, jak je v jazzu běžné, a může také snadno způsobit určitou přeplácanost. Platí to dvojnásob, zejména pokud chceme, aby délka kompozic nepřesáhla v průměru čtyři minuty a délka alba čtyřicet pět minut jako v tomto případě.

Stanley Clarke

Při poslechu Clarkova nového alba tudíž člověk může mít pocit určité uspěchanosti a snahy vpasovat na nahrávku co nejvíce nápadů a efektních instrumentálních výkonů, bez možnosti vydechnout nebo se více zaposlouchat. Jednotlivé skladby jsou vydařené a rozhodně patří k tomu lepšímu z basistovy tvorby, ale při poslechu desky v kuse máme pocit určité nesoustředěnosti či hektičnosti. Jinými slovy že něco začne a v tu ránu skončí.

Pokud takovou hudbu vyhledáváme - a že Clarkovi fanoušci právě po takové intenzivní a energické směsi prahnou - máme se na co těšit. Jestliže si potrpíme na uvolněnější přístup a větší konzistentnost ve zvuku i stylu alba jako celku budeme možná spokojeni o trochu méně. Ať tak či onak, Up má co nabídnout každému, i kdyby to měla být jen jedna skladba.

The Stanley Clarke Band - Up

Stanley Clarke – kontrabas, baskytara

Beka Gochiashvili – piano

Ruslan Sirota – piano, klávesy

Ronald Bruner, Jr. – bicí

Mike Mitchell – bicí

Harlem String Quartet – smyčce

Hosté

Label: Mack Avenue Records, 2014

www.stanleyclarke.com

autor: Jan Mazura
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.