Uloveno na síti: Jazzové pole sílí i v únoru, co není bílý

Jazz At The Lincoln Center Orchestra With Wynton Marsalis – The Music Of Wayne Shorter

Koncertní nahrávka oslavující klasickou Shorterovu tvorbu v nových aranžmá vznikla už v roce 2015, kdy se ikonický saxofonista přidal k Marsalisově orchestru na tři vydařené večery. Sestřih vychází sice s pětiletým zpožděním, ale přece. Komentář netřeba, mistr hostí mistra.

Pokud si muziku chcete užít i s pohyblivými obrázky, ukázka například v podobě téměř osmiminutového záznamu skladby Hammer Head visí na YouTube. Třeba už pan Shorter „nefouká“ jako zamlada, ale zato je hodně v klidu.

Majid Bekkas - Magic Spirit Quartet

Marocký virtuózní hráč na gimbri a oud zve na další famózní world jazzový let napříč kontinenty. Můžete přitom v klidu zůstat sedět doma. Tahle transovní hudba prostě dokáže hypnotizovat a vystřelit na oběžnou dráhu kolem země mysl posluchače. Nic nadpřirozeného na tom není, šamanská tradice severoafrických gnawů funguje i na zapřisáhlého materialistu. Prostě jen díky nasazení muzikantů.

Nositelem oněch hudebně-extatických triků přitom není jen samotný leader. Pozornost na sebe právem strhává také ve Švédsku narozený trumpetista Goran Kajfeš. A bez entuziasmu švédského klávesisty Jespera Nordenströma a dánského bubeníka Stefana Pasborga by to také nešlo. Nějaký severský šerosvit a zadumanost skandinávských hráčů? Ale kdeže. Na tohle klišé oni neslyší.

Jeff Parker – Suite For Max Brown

Podle snímku půvabné mladé dámy na černobílém obalu by se mohlo zdát, že půjde o reedici desky nějaké neznámé tváře z jazzové minulosti. Ale nenechejme se zmást. To jen multiinstrumentalista Jeff Parker věnoval nahrávku svojí mámě a použil její snímek, když jí bylo 19, také na titulku desky. Znalce Parkerovy tvorby ovšem tohle vysvětlení napadne. Vždyť album The New Breed (2016) umělec věnoval otci.

Samotná hudba? „Je v ní spousta experimentování, spousta pokusů a omylů,“ vysvětluje autor. Řadu nástrojů si nahrál sám. Využíval kontrastu „člověk kontra stroj“, když vrstvil „živé“ instrumenty proti hudebním programům. Ale zároveň pozval pro oživení zvuku i několik spoluhráčů, byť třeba jen do jedné skladby. Blýskne se tu trumpetista Nate Walcott, na piccolo trubku zatroubí Rob Mazurek, violoncellovou barvu přidá Katinka Keijn. Často participuje baskytarista Paul Bryan. A aby byla deska skutečně vícegenerační, úvodní píseň Build A Nest zazpívá Jeffova dcera Ruby. Která tím vlastně skládá poctu babičce.

Theo Hill – Reality Check

„Talentovaný klávesák Theo Hill se vrací na zem, aby čeknul realitu, a odkrývá až děsivě krásnou kolekci hudebních expresí… A navíc ho na téhle uchvacující desce doprovází ty největší mladé talenty současné scény včetně fenomenálního vibrafonisty Joela Rosse, podle hlasování DownBeatu nastupující hvězdy,“ chlubí se až dryáčnicky chvástavě vydavatelé Posi-Tone v informačním newsletteru. Ale mají čím. Čtvrté Hillovo profilové album se vlastně chválí samo.

Viktoria Tolstoy – Stations

Ve Švédsku narozená pra-pra-vnučka čítankového ruského spisovatele je z našich pódií dobře známá. To, co od ní čekáme, vkusný a v dobrém slova smyslu chytlavý vokální jazz, nabízí i na albu Stations. Standardy prostě umí zkušeně i procítěně, něco ze sebe dá i tak provařeným kusům jako Poinciana. A když sáhne mimo zpěvník tradičního popu, třeba k písni Boba Dylana Million Miles, také neurazí.

The Wood Brothers – Kingdom In My Mind

Dovolte odbočku od „typičtějšího“ jazzu k přesahové záležitosti, ale tahle deska si ji zaslouží. Basista Chris Wood svoje funk-acid-soul-jazzové spády dostatečně ventiluje v Medeski Martin & Wood. V projektu se svým bratrem, kytaristou Oliverem Woodem, ovšem už na v pořadí osmém titulu ukazuje, jak moc a autenticky načichl blues a americanou. Nahrávku ocení i otevření jazzoví fanoušci, kteří občas hledají příjemné zpestření.