Uloveno na síti: Přišel pestrý jazztopad

John Scofield – Uncle John’s Band

Název dvojalba nemá naznačit, že by snad měl „strýček John“ novou kapelu. S bubeníkem Billem Stewartem hraje dekády a natáčel s ním už počátkem 90. let. A basista Vicente Archer sice patří k novějším spolupracovníkům, nicméně pódium sdílí s kytaristou od roku 2017. Titul Uncle John’s Band odkazuje na kompozici rockových Grateful Dead. S kapelami jejich zakládajícího člena Phila Leshe si totiž Sco v posledních dvou dekádách s chutí několikrát zajamoval.

Na albu pak Scofield smíchal půl na půl autorské skladby s uchopením standardů jak jazzových (Budo od Milese Davise, nesmrtelnou Bernsteinovu muzikálovou melodii Somewhere There’s A Place For Us z West Side Story), tak rockových resp. folkrockových (Dylanovu trvalku Mr. Tambourine Man, baladu Old Man od Neila Younga). Extrémně různorodý materiál pak spojuje improvizační styl Scofieldova power tria a záměr „hrát rockové kusy se smyslem pro jazzovou harmonii a frázování, jazzové kusy přehledně i nezvykle.“

Angelica Sanchez – Nighttime Creatures

Newyorská skladatelka a pianistka už má vedle kapelnických titulů s kvartetem či desky How To Turn The Moon (2020) v klavírním duu s Marilyn Crispell i řadu zkušeností s většími sestavami. Ostatně je členkou proměnlivého Rob Mazurek Exploring Star Orchestra, se kterým letos vydala zvláštně „klávesově“ obsazenou desku Lightning Dreamers. Sestavení vlastního noneta ovšem nepodcenila: „Tahle deska je kulminací šesti let psaní a přepisování, zkoušek, koncertů, dlouhých cest dodávkou s kapelou.“

Konkrétní inspiraci k cyklu „Noční tvorové“ však ulovila jinak. Rok žila v chatě uprostřed přírody: „Lesy se v noci, za slabého svitu měsíčního srpku, promění. Nedohlédnete ani na svoji ruku, ale kojoti a další zvířata dělají více hluku. Zjistila jsem, že v té době jsou aktivní jen moje uši.“ K přírodou inspirovaným vlastním kusům ale Angelica přihodila i dvě tradiční kompozice, které si zamilovala. Od „Duke“ Ellingtona a chilského skladatele Armanda Carvajala.

Bovine Mindstate (Tim Giles)

Bovine Mindstate je „one man project“ a zároveň první sólové album bubeníka Tima Gilese, odchovance agilní londýnské scény a spoluhráče Jamese Allsoppa, Jamieho Culluma, ale třeba i letos zesnulého Petera Brötzmanna.

Bovine Mindstate, ač ho Giles točil sám, ovšem nezní „jen“ jako bubenické album. Zásadní jsou tu experimenty s živou elektronikou a volnou improvizací v domácím studiu. Zároveň se Giles neštítí ani chytlavých melodických motivů klubové taneční hudby. Coby formativní vlivy pak uvádí jak „elektrického“ a funkového Milese Davise, tak třeba jamajského novátora dubu a reggae Leea „Scratch“ Perryho.

Aruán Ortiz – Pastor’s Paradox

Pohnutá současnost přeje angažovaným výpovědím. Původem kubánský, v Brooklynu usazený pianista Aruán Ortiz použil tentokrát jako předlohu tvorby historickou promluvu Martina Luthera Kinga. Dokázal přitom, že je stále inspirativní a aktuální nejen v afroamerickém prostředí, a navíc inspiraci uchopil současně. A celkem experimentálně. Za využití atypické sestavy s klarinetistou Donem Byronem, cellistou Lesterem St. Louisem a bubeníkem Pheeroanem akLaffem. Hudbu navíc doplnil mluveným slovem Mtume Ganta.

Miko Valér – Conscious Being

Valér Miko si autorskou tvorbou (jinak hrával také s Janou Kirschner nebo Pressburger Klezmer Bandem) vybudoval pozici jednoho z nejzajímavějších slovenských skladatelů a pianistů. Nové album navíc rozšiřuje jeho rejstřík o práci s větší kapelou. Vedle základního klavírního tria (basista Martin Gašpar, bubeník „Ajdži“ Sabo) tu hostují kytarista Pavol Breza, i u nás populární houslista Stano Palúch, smyčcové kvarteto Spectrum, trumpetista Michal Cálik a klarinetista a zpěvák Martin Geišberg, známý spíše z folkových kruhů. A od prolínání jazzu s klasikou tu Valér přibírá třeba i současné reminiscence jazzrocku.

Nils Petter Molvær - Certainty of Tides

Je to asi klišé, ale žádná hudba se snad k podzimu nehodí více než ta severská. Což platí i pro další z dobrodružných cest norského trumpetisty. Album Certainity Of Tides zpřístupňuje část nahrávky koncertu s The Norwegian Radio Orchestra z roku 2020. Klasicizující symfonická aranžmá dodávají známým Molværovým kompozicím nejen „mohutnější“ rozměr, ale také snad ještě tajemnější náladu.

Mimochodem, za oním mystickým soundem nahrávky je jedna technická rarita. Původní náběr z blízkých mikrofonů k ozvučení sálu, pořízený z mixážního pultu, se tvůrcům vůbec nelíbil. Proto pronajali koncertní síň, ve kterém záznam pustili do PA systému a znovu ho sejmuli mikrofony umístěnými ve větších vzdálenostech. Pak byl teprve dojem prostoru dokonalý a atmosféra stejně pohlcující jako pro diváky při premiéře.