Uloveno na síti: Radosti jazzového slunovratu

Brandon Seabrook’s Epic Proportions - brutalovechamp

Newyorský kytarista, banjista a mandolinista Brandon Seabrook patří i v době, kdy „všechno už tu (údajně) bylo“, ke skutečným experimentátorům. Však má školu spolupráce s Elliottem Sharpem či Anthonym Braxtonem. Se svým osmičlenným ansámblem Epic Proportions, zahrnujícím cello a dva (!) kontrabasy, dokáže do nového a neslýchaného tvaru spojit kde co. Free jazz, punk, soudobou hudbu a klasicizující instrumentaci. Jenže ono mu to navíc perfektně drží pohromadě, nevzniká mišmaš, ale nová kvalita.

Platí to i pro Seabrookovo zřejmě desáté album brutalovechamp. Navíc ovšem Seabrook roste jako skladatel, jeho kompozice získávají epický rozměr.

Béla Fleck, Edgar Meyer, Zakir Hussain feat. Rakesh Chaurasia – As We Speak

Béla Fleck udělal pro přenesení banja do kontextu moderního jazzu a rozvinutí technik hry na dávný nástroj afroamerických bluesmanů a dixielandových rytmik asi nejvíc. Albem As We Speak navazuje na spolupráci s legendárním hráčem na tabla Zakirem Hussainem (John McLaughlin & Shakti, Charles Lloyd, Dave Holland, Pat Martino, s Fleckem už vydal desku The Melody Of Rhythm, 2009) a dokazuje, že ve fúzi jazzu, americany a indické hudby zdaleka nebylo řečeno vše.

Rez Abbasi, Josh Feinberg / Naya Baaz - Charm

Na dlouhatánské cestě mezi Amerikou a Indickým subkontinentem ještě zůstaňme. Rez Abbasi (u nás známý i koncerty s manželkou, zpěvačkou Kiran Ahluwalia) sice odmalička vyrůstal v Kalifornii, ale z rodného Pákistánu si přivezl bohaté hudební dědictví. Josh Feinberg se sice narodil v NYC, ale po průpravě jazzového basisty se zamiloval do indické hudby a jal se učit na sitár. Ve společném projektu Naya Baaz si Abbasi a Feinberg výborně rozumějí, i tahle world jazzová fúze působí přirozeně a příjemně „letně“.

Gretchen Parlato & Lionel Loueke – Lean In

Charakteristika „pohodový písničkový projekt“ možná neslibuje nic objevného, ale jen dokud ji neupřesníme jmény interpretů. Pak už je pestrost melodií, harmonií a rytmů, těžících z kořenů západoafrické i brazilské hudby, zcela zaručena.

Gretchen a Lionel prý o téhle desce uvažovali už dlouho, znají se a potkávají dvě dekády. Asi proto taková samozřejmost projevu. Zpěvačka a kytarista si vystačí sami a akusticky, ale pro zpestření přišel zahrát na perkuse Mark Guiliana a do třech písní doplnil basu Burniss Travis. Sbory si zazpívalo příbuzenstvo hudebníků, jak se na správné posezení u táboráku sluší.

Avishai Cohen & Abraham Rodriguez Jr. - Iroko

Vždy, když si myslíte, že máte Avishaie Cohena přečteného a domníváte se, že začíná opakovat svoje levantsko-jazzové stereotypy, basista překvapí a vydá se jinam. I když jeho láska k latině je také dávno známa a společné album s Abrahamem Rodriguezem Jr. si prý vysnil už dávno (prvně se potkali v roce 1993 v kapele Raye Santiaga), písničky zazpívané jen za doprovodu kontrabasu a perkusí se zbytku Cohenovy diskografie vymykají. Další vokál připojila Virginia Alves, toť vše. Nádherná úspornost.

Mimochodem, Avishai a Abraham se zdaleka neomezili jen na latinské standardy. Střihli si třeba chytlavě nostalgickou, původně filmovou melodii Exodus rakouského, v USA působícího skladatele Ernesta Golda, kterou zpívala i Edith Piaf. Nebo popový standard Fly Me To The Moon. Všehochuť jak na potlachu. Mimochodem, kdo je ten Iroko? Jorubský bůžek.

Richard Jones Trio – Angle Shades

Nebudeme si vymýšlet, že Richard Jones dovláčel pod širák nebo na garden party piano. Ale po návratu pod střechu může potěšit klavírní trio a neotřelý debut, reprezentující dnešní originální britskou scénu.

Trio dali dohromady tři mladíci z Manchesteru v roce 2021: Koncepci si vytyčili celkem běžnou: „Sdíleli jsme cíl vytvořit materiál, který by nebyl plně zformovaný ve smyslu třeba tradiční písňové formy, ale místo toho napsat nápady a motivy, které by povzbudily kreativitu každého z hráčů a tvořily základ společné improvizace.“ Podstatné ovšem je, že triu ony improvizace skutečně pěkně „zařezávají“. Přejme jim, ať si neobrousí hrany.