Zatčen pro výtržnosti: sonda do dětství Louise Armstronga
Nikde jinde na světě se nedozvíte o historii jazzu víc než v New Orleans. Jazzových památek už ale ve městě moc nenajdete a o jednu z posledních město přišlo před několika měsíci. Hurikán Ida, který koncem srpna zasáhl jih Spojených států, srovnal se zemí místo spojené s dětstvím té největší světové jazzové legendy ‒ Louise Armstronga. S pořadem Stop Time jsme se tentokrát vydali právě do míst jeho dětství.
Původní dřevěný domek, kde se Armstrong 4. srpna 1901 narodil, stával v ulici Jane Alley. Na současné mapě New Orleans už ji nenajdete. Na stejném místě dnes stojí komplex soudu a policejního ředitelství.
Moderní část města nahradila jednu z nejchudších a podle vyprávění pamětníků i nejnebezpečnějších čtvrtí, které se přezdívalo Battlefield neboli bojiště. Přezdívka názorně odkazuje k tomu, co se v ulicích během dne a hlavně během nocí odehrávalo.
Dnes je na místě velké nevzhledné parkoviště, které je obklopené výškovými budovami. Celou venkovní zeď jedné z nich hotelu Holiday Inn zdobí murál klarinetu. Připomínka toho, že tady se odehrávaly první jazzové koncerty na světě.
Když se turista ještě před několika týdny rozhlížel okolo, mohl uprostřed parkoviště uvidět několik velmi starých domů, které sem do té betonové džungle na první pohled vůbec nepatří.
Jedním z nich je jazzový klub Little Gem Salloon, kde na začátku minulého století hrával jiný kornetista a Armstrongův předchůdce Buddy Bolden. Zeď tohoto klubu zase zdobí malba Boldenovy kapely, kterou do nadživotní velikosti převedl podle jediné známé černobílé fotografie ze začátku 20. století neworleanský umělec Brandon Odums.
Kornet ze zastavárny
Jenže 29. srpna, na den přesně 16 let poté, co se přiřítil nejničivější hurikán Katrina, dopadl na New Orleans jiný hurikán - Ida. Kromě tisícovek dalších poničených domů v celém státě, strhnul jak část této malby, tak i celou budovu, která stála hned vedle. Jednopatrový dům, zapsaný do Národního registru historických míst, někdejší obchod Karnofských, židovské rodiny původem z Litvy, u které Armstrong trávil většinu svého času.
S vozíkem pro ně objížděl okolí a vykupoval nepotřebné věci, které pak rodina přeprodávala dál. Po večerech zase rozvážel uhlí po celé čtvrti Storyville, tedy i po klubech, salónech a nevěstincích, jak říká ředitel neworleanského Muzea Jazzu Greg Lambousy:
„Ve čtvrti, kde se Louis narodil, žila rodina Karnofských, pro kterou jako dítě začal pracovat. Byla to čtvrť, kde žili hlavně černoši, kteří ve Storyville také převážně pracovali v obsluze, i jako muzikanti. Klientela byla ale bělošská, tehdejší zákony samozřejmě nedovolovaly černošskému obyvatelstvu jít se do těch oficiálních klubů bavit.
Byla to jedna z prvních čtvrtí, kde se hrál jazz. Takže Louis už v té době mohl slyšet hudbu všude v okolí a chtěl mít dokonce svůj nástroj. Právě jeho šéf, pan Karnofsky v něm možná viděl nějaký talent a půjčil mu tehdy pár dolarů na jeho první kornet ze zastavárny.“
Zatčen pro výtržnosti
Armstrong na rodinu Karnofských celý život vzpomínal jako na nejbližší přátele. Sám se postupně začal učit první tóny a podle vzpomínek si začal vydělávat drobné na ulici. O nějakém hudebním vzdělání nemůže být ani řeč, vyrůstal se svobodnou matkou v bídných podmínkách a těžko by tehdy pomyslel, jak moc mu změní život jedna nepříjemná událost na Silvestra roku 1912.
Od nevlastního otce si tehdy jedenáctiletý Louis vypůjčil pušku a asi aby se vytáhl před vrstevníky, během novoročních oslav na ulici vystřelil do vzduchu, popisuje Greg Lambousy:
„Byl zatčen a umístěn do ústavu pro černošské kluky, což pro něj nakonec bylo dobře, protože se dostal mezi jiné lidi. V ústavu měl najednou strukturu, mohl se věnovat hudbě, organizovat, naučil se řídit ostatní, stal se brzy lídrem kapely.“
Na Louise Armstronga v reportáži v pořadu Stop Time vzpomínal také Don Marquis, novinář a jazzový nadšenec, který byl u začátků neworleanského jazzového muzea a který se osobně znal se všemi, kdo v jazzu ve městě něco znamenali. Kromě vzpomínek na jeho první setkání se Satchmem během koncertu v Chicagu mluvil také o proměně jazzové scény v průběhu 20. století a přiblížil, jak se jazzmanům hrálo v segregovaném městě.
