Dan Tepfer: V duu hrajete sám a zároveň s někým

Dan Tepfer vyrůstal v Paříži, studoval v Edinburghu, v Bostonu a v současnosti je usazený v New Yorku. S Evropou ho ale dál pojí silné pouto. „Minimálně třetina až polovina mých vystoupení se odehrává v Evropě. A cítím se tu doma, mám vztah k evropské mentalitě, k tomu, jak Evropané poslouchají hudbu,“ říká šestatřicetiletý klavírista.

Tepfer při své nedávné zastávce v Praze představoval hlavně své trio a desku Eleven Cages, zvláštním hostem byl ale i český kytarista David Dorůžka. V klubu Jazz Dock pianista zahrál v rámci festivalu Americké jaro a čas si přitom udělal i na rozhovor, jehož část odvysílala stanice Český rozhlas Jazz a v plné verzi vyšel v časopisu Harmonie. 

Dane, kdy jste se rozhodl být profesionálním muzikantem? Studoval jste přece astrofyziku.

Ano, jsem absolventem bakalářského studia astrofyziky. Ale musím říct, že už asi rok před státnicemi jsem měl opravdu silný pocit, že musím alespoň zkusit profesionální dráhu hudebníka.

Hrával jsem v té době dvakrát až třikrát týdně v jazz v klubech v Edinburghu, kde jsem studoval. Byl jsem také členem studentské asociace, která uváděla opery. Dirigoval jsem dvě z nich a jeden koncert. Takže hudbě jsem se už věnoval dost intenzivně, minimálně stejně jako astrofyzice. Nicméně i ta zůstala mou láskou a v současnosti se mimochodem zrovna nacházím v momentě, kdy se snažím obojí spojit dohromady.

Někde jsem četl, že při studiích v Bostonu byl vaším mentorem Danilo Pérez. Pamatujete si nějaké moudro, které vám Pérez vštěpil?

S Danilem jsem pochopil význam rytmu v jazzu. Vyrůstal jsem v Evropě a nestudoval jsem jazz formálně, jsem vlastně jazzový samouk a nikdy jsem, dokud jsem nepoznal Danila, důkladně rytmus nestudoval. Ukázal mi pár základních rytmických cvičení z latinské Ameriky, protože je původem z Panamy, což byla pro mě docela výzva, a uvědomil jsem si, jak moc je rytmus důležitý, minimálně stejně jako melodie a harmonie. Bylo to opravdu těžké, ale stěžejní pro můj další hudební vývoj.

Vaše duo se saxofonistou Leem Konitzem byl nejspíš první projekt, který vás opravdu zviditelnil na jazzové scéně. O několik let později jste se dal, opět v duu, dohromady s jiným americkým saxofonistou, Benem Wendelem. Tentokrát šlo asi o úplně jiný příběh. Srovnal byste tyto dvě saxofonové osobnosti a spolupráci s nimi?

Lee se stal mým opravdu blízkým přítelem a také mě hodně ovlivnil, nejen hudebně, ale i duchovně. Líbí se mi, že je neuvěřitelně radikální s ohledem na improvizaci, všechno vždy vychází z jeho srdce, je to neotřelé dílo okamžiku.

Takže spolupracovat s ním znamenalo hodně poslouchat, učit se, snažit se být s ním v souznění, pochopit, jak tvoří hudbu a tvořit ji s ním. Jsem šťastný, že tak mohu činit už asi jedenáct let. Mimochodem, v červenci by nám měla vyjít u vydavatelství Verve nová deska.

Poslechněte si ukázku z alba Eleven Cages:

S Benem Wendelem náš vztah do jisté míry určuje fakt, že jsme vrstevníci. Chtěli jsme spolu natočit desku (Small Constructions, pozn. aut.), každý jsme měli své kompozice, strávili jsme spoustu času nahráváním a vrstvením stop, orchestrací ve studiu, byla to opravdu kreativní spolupráce, vyměňovali jsme si nápady ohledně konceptu nahrávky, včetně úplně specifických parametrů jako jsou změny metra nebo harmonické postupy.

S Leem Konitzem jsme nikdy příliš o konceptech nepřemýšleli, šli jsme vždycky přímo k jádru věci a prostě hráli společně akustickou hudbu.

Čím je podle vás duetní formát specifický?

Odpověď je docela jednoduchá. Hrát sólové koncerty je zábava, mám to opravdu rád a často tak vystupuji, ale jste v tom poněkud osamělý, navíc je hezké spolupracovat s jinými lidmi. Když k sobě přidáte jednoho, máte ještě stále spoustu svobody. Třeba když hraji v duu se saxofonistou, mám nesmírné množství možností orchestrace, tvorby zvukových ploch na pozadí osoby, se kterou hraji.

Například s Leem Konitzem ani tolik nesóluji, jen si užívám všechny ty způsoby, jak ho mohu doprovázet. Nebo improvizujeme spolu. Když pak přidáte třetí element, vaše možnosti jsou najednou o dost omezenější. Také si to užívám, ale přijde mi, že duetní formát je ideální. Hrajete sám, ale s někým.

Takhle hrál Dan Tepfer nedávno v Jazz Docku:

V Praze jste propagoval své trio, byť doplněné o hostujícího Davida Dorůžku. Jak se podle vás změnilo vaše trio od debutové desky Before the Storm?

Myslím, že ty změny odrážejí to, jak jsem se změnil jako umělec. Když jsem natáčel své první sólové nahrávky, byl jsem hodně koncentrovaný právě na triový formát. Trio bylo v centru mého jazzového smýšlení. Mé poslední triové album před Eleven Cages vyšlo v roce 2010 (Five Pedals Deep, pozn. aut.).

Od té doby jsem se věnoval docela jiným projektům – sólové nahrávce mých interpretací Bachových Goldbergových variací, natočil jsem zmíněnou desku s Benem Wendelem, pracoval jsem na svém projektu algoritmické hudby. Způsob, jakým jsem skládal hudbu pro Eleven Cages, se myslím i proto změnil, když pominu to, že jsem byl o sedm let starší.

Čtěte takéChristian McBride: Píšu knihu o Jamesi Brownovi

Ještě jedna věc je asi jiná. Víc než dřív se snažím kombinovat dost intelektuální nápady s co nejexpresivnější radostí a spiritualitou. Snažím se vlastně o totéž, co dělával Bach. Mít pevnou koncepci i vřelost a srdečnost zároveň. Podle mě neplatí, že intelektuální projekty musí být zákonitě chladnější.

V sestavě tria, které natáčelo album Eleven Cages, figuruje basista Thomas Morgan. Čeho si na něm nejvíce ceníte?

Thomas je génius. To, co jsem právě řekl o svém současném přístupu k hudbě, on ztělesňuje. Je schopen hrát tu nesložitější hudbu na světě, koneckonců spolupracoval dlouho se Stevem Colemanem, je schopný se popasovat s těmi nejkomplikovanějšími rytmickými i harmonickými nápady, ovšem když ho slyšíte, tohle si neuvědomujete. Slyšíte jeho srdce, emoce, výraz a skvělé frázování. Obdivuji jeho schopnost simultánně pracovat na všech těchto úrovních.

A ještě je jedna věc, kterou s Thomasem sdílím – oba programujeme. Takže když jsme například zkoušeli hudbu na Eleven Cages, porovnávali jsme si programy, které jsme napsali nezávisle na sobě. Generovaly palestrinovský kontrapunkt.

Spustit audio