Dva různé světy: Zitko a Bárta chystají premiéry se SOČR
Koncertní řada, spojující jazzmeny a SOČR, pokračuje 14. února v pražském DOX+ dalšími dvěma premiérami. Tentokrát orchestrální suity složili Marcel Bárta a Jakub Zitko.
Skoro by se chtělo uvést pozvánku na koncert efektním titulkem, s využitím slavné televizní postavičky, že „se SOČRem bude řádit Muff“. Jenže by to bylo matoucí, ač kompozice spojující jazz se soudobou symfonickou hudbou napsali dva členové kapely Muff. Oba autoři ale tentokrát psali sami za sebe.
„A každému z nás se vyklubal jiný svět,“ říká Marcel. „Pokud vím, Jakub kladl větší důraz písně, můj kus je instrumentální, s několika odlišnými improvizovanými plochami. Takže to budou určitě dost rozdílné světy, což se myslím dramaturgicky bude hodit. Společný plán jsme neměli, jen jsme konzultovali obsazení orchestru, bude podobné.“
Jakub dodává: „Shodli jsme se například na tom, že ani jeden z nás nepoužijeme harfu a tympány. Přestože to jsou krásné nástroje, zvukově nezapadají ani do mojí, ani do Marcelovy hudby.“
Marcel i Jakub patří k těm skladatelům, kteří si zkomponovali orchestrální partituru sami, nesvěřili ji aranžérům.
„Píšu si vše sám od prvotní myšlenky, náčrtu, až po finální instrumentaci. Studoval jsem kompozici na konzervatoři a už tam jsem si vyzkoušel psaní pro mnoho různých sestav. Velmi mě to baví a už v minulosti jsem aranžoval pro symfonický orchestr, ať už to bylo pro Anetu Langerovou, Davida Kollera nebo Katarzii. Napsal jsem také několik meziher pro orchestr, které byly využity v rámci koncertů, ale nyní je to poprvé, kdy píšu celou vlastní několikadílnou skladbu přímo pro takové obsazení,“ uvádí Jakub.
Marcel je také výhradním autorem všech pevně daných nástrojových linek, využil pouze radu skladatele Tomáše Sýkory.
Čtěte také
„Určující pro mne byl fakt, že jsem vždy psal pouze rukou, nikdy nepracoval s notovým programem,“ vysvětluje Marcel. „Byl jsem včas varován, že učit se v notovém programu pracovat a současně vymýšlet hudbu by byla v tak krátkém čase sebevražda. Zvolil jsem tedy cestu psaní hudby postupným nahráním všech partů v programu GarageBand. Důležitým pomocníkem mi byl kamarád Tomáš Sýkora, který má velké zkušenosti s psaním pro symfonický orchestr a moji nahrávku převáděl do not, posléze jsme se několikrát sešli a řešili způsob zápisu a podobně. Rád bych mu touto cestou vyjádřil velké díky!“
Pro Marcela, na rozdíl od Jakuba, byla partitura pro symfonický orchestr novum:
„Dříve jsem psal jen pro komornější ansámbly. Největší obsazení bylo pro Vertigo a smyčcový kvartet, což je trošku jiné kafe. Nikdy jsem nepsal ani pro big band, mám rád menší kapely, kde se repertoár více spoluvytváří, kdy je možno věci více zkoušet a hledat výsledný tvar. Po určitém přemlouvání jsem ale nakonec nabídce podlehl, a pamatuji si přesně ten moment, který nastal potom. Byl temný, studený večer, já se proklínal, nemohl usnout a říkal si – tak, a máš to, dobře ti tak,“ směje se autor.
Hyperboloid Jakuba Zitka
Zajímavé jsou také inspirace skladeb. Takto popisuje tu svoji Jakub:
„Vše vzniklo, když jsem viděl fotku instalace Milana Caise z Tata Bojs, projekce na věže jaderné elektrárny. Byly to takové strašidelné, obrovské oči. Hrozně se mi to líbilo a na základě svého dojmu jsem napsal písničku Hyperboloid, přičemž název je geometrickým pojmem pro tvar chladící věže jaderné elektrárny. Podle definice ‚plocha druhého stupně neboli kvadratická plocha, která vznikne otáčením hyperboly kolem jedné z jejích os symetrie‘. Je to povrch, který se rozšiřuje nebo zužuje v různých směrech a svým tvarem vytváří dojem pohybu a dynamiky.“
Čtěte také
Pak už stačilo podobenství: „Napadlo mě, že tím tvarem, trojrozměrností a dynamikou, lze obecně vyjadřovat protínání tři hlavních os všech ostatních písní: Místa, času a pocitů. Celá kompozice je vlastně suita složená z osmi částí, které spolu souvisí i kontrastují, a přinášejí obrazy krajiny prostorové, časové i existenciální. Snad to nezní moc nabubřele.“
Protože části suity jsou zpívané, přizval Jakub Zitko dvě zpěvačky. „Písním vdechnou život moje drahé kolegyně Aneta Langerová a Dorota Barová.“ Dodejme, že právě v doprovodné kapele Langerové s oběma hudebnicemi dlouhodobě spolupracuje.
Jakub přizval také souputníky z „jazzové“ oblasti: „Zvláštností budou dvě bicí sady, na které zahrají Daniel Šoltis a Martin Kopřiva. Dále jsem obsadil Miloše Klápště na basu a Jiřího Šimka na elektrickou kytaru.“
Příběhy z geoidu Marcela Bárty
A takhle slovně vyjádřil svoji inspiraci Marcel: „Skladba s podivně znějícím názvem Episodes from the Spinning Ball je pokusem evokovat jakýsi příběh, reflektující mé planetární zážitky do třívěté suity. Snad ne tedy programní hudba? Ano, ale jen někdy a někde. A někdy vůbec.“
Čtěte také
Onou „rotující koulí“ v názvu je tak vlastně spíše geoid, jehož tvar má i naše planeta.
A struktura kompozice? „Formálně se asi nejvíce blíží suitě, se třemi částmi, kdy střední, nejdelší část se prolíná ještě ve třech podčástech.“
Jako spoluhráče do jazzového comba si Marcel vybral trombonistu Štěpána Janouška, hráče na klávesové nástroje Vojtěcha Procházku, bubeníka Jana Chalupu a stejně jako Jakub také basistu Miloše Klápštěho.
SOČR bude v obou případech dirigovat osvědčený specialista na crossovery všeho druhu Bastien Stil.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
