Gregory Porter – Nat „King“ Cole & Me
Jedinečnost Gregoryho Portera tkví v kombinaci jeho dokonalé interpretace a silných písňových příběhů, v nichž hovoří jak o sobě a členech své rodiny, tak o obecných problémech dnešního světa. Natočí-li takový vypravěč a písničkář album coververzí, může hrozit, že se něco z této jedinečnosti vytratí. Porter je však příliš dobrý zpěvák na to, aby album standardů v jeho podání mohlo být nezajímavé.
Gregory Porter ostatně není jediným interpretem spojeným s vlastní tvorbou, který si v poslední době dovolil udělat odbočku albem jazzových standardů. Hned dvě taková alba a jedno trojalbum k tomu nadělil svým fanouškům autor par excelence, držitel Nobelovy ceny Bob Dylan. Na rozdíl od jeho kolekce Triplicate (a předchozích dvou sinatrovských alb) je však Porterův výběr logičtější a zapadá do zpěvákova osobního příběhu.
I když tentokrát nenapsal nové autobiografické písňové texty, celý jeho nejnovější projekt je součástí jeho vlastního písňového životopisu. Porter vyrůstal s matkou, ke které měl vřelý vztah (na svém minulém albu jí věnoval píseň More Than A Woman), zatímco o otci se zmiňuje jako o člověku, který se mu nikdy nevěnoval a kterého nezajímal.
Jako kluk si vytvořil „náhradní“ otcovskou figuru ve zpěvákovi Natovi „Kingu“ Coleovi, jehož desky z matčiny sbírky rád poslouchal a v jehož příbězích nacházel odpovědi na své mladické otázky.
Dluh velkému zpěvákovi, se kterým se v životě nikdy nemohl potkat (Cole zemřel necelých šest let před Porterovým narozením), poprvé splatil v roce 2004, kdy uvedl na scénu muzikál Nat King Cole & Me.
Nyní, o třináct let starší, mnohem slavnější, o dvě Grammy bohatší se k tématu vrací kolekcí písní z Coleova repertoáru. Stejnojmenné album možná nemá sílu Porterových autorských výpovědí, ale po interpretační stránce nemá slabší místo.
Porterovu skupinu na novém albu tvoří pianista Christian Sands, kontrabasista Reuben Rogers, bubeník Ulysses Owens a jako host ve dvou skladbách trumpetista Terence Blanchard. Jeho sólo ve skladbě L-O-V-E je výrazné, ale nejdůležitějším hráčem na albu je London Studio Orchestra pod vedením Vince Mendozy, který několik desetiletí staré skladby pro Portera nově zaranžoval.
Výsledkem je často pompézní a přitom čistý a čitelný zvuk, v němž vyniknout nejen jednotlivé barvy nástrojů, ale především Porterova jasná a srozumitelná výslovnost a pečlivost, s jakou přednáší každý tón a každou slabiku.
Gregory Porter – Take Me to the Alley
Díky ohromnému úspěchu titulu Liquid Spirit se zpěvák a výrazný autor písní Gregory Porter vyvázal z „majetku“ jazzových fandů a stal se všeobecně populární osobností. Jeho hudbu to ovšem příliš nezměnilo. S vyhlášením novinky Take Me To The Alley jako Alba týdne na stanici ČRo Jazz není třeba váhat.
Mendoza má smysl pro dramatičnost a jeho verze některých notoricky známých písní jsou plné zvratů a překvapivé, jak jen standard překvapivý může být. Síla větší než v jednotlivých písních je však skryta v albu jako celku, které nabízí nejrůznější pohledy na letitý hudební materiál.
Najdeme tu kantilénu (úvodní Mona Lisa, známá i v podání Karla Gotta), mohutný zvuk orchestru (Ballerina), hit (L-O-V-E), gradující příběh (When Love Was King), komorní píseň pro kapelu (Sweet Lorraine) i sladkou a přitom nikoli přeslazenou baladu (Chaplinova Smile).
K nejsilnějším momentům patří Miss Otis Regrets (u nás známá s Kainarovým textem Miss Otis lituje), jejíž mohutná „filmová“ předehra se naprosto nenuceně přelije v jeden z nejsilnějších známých písňových příběhů vůbec.
Ondřej Pivec: Ten, který hraje s Gregorym Porterem
Z nedávného brněnského koncertu zpěváka Gregory Portera jsme to ještě naplno poznat nemohli. Tento Grammy oceňovaný umělec si na své nadcházející album přizval mladého českého varhaníka Ondřeje Pivce. Deska Take Me to the Alley vyjde u věhlasného labelu Blue Note 6. května a hammondkář na ní hostuje ve třech skladbách. Působivý Porterův baryton bude doprovázet i na dubnovém britském turné.
Zajímavé jsou i momenty, kdy Porter jakoby opouští své důvěrně známé posazení hlasu a malinko jinak, než jsme zvyklí. Zatímco u Quizas, quizas, quizas je snad „na vině“ jazyk, u Pick Yourself Up je to zřejmě napojení na retro zvuk orchestru.
Nat „King“ Cole byl pro Portera hrdinou z dětských let, ale byl pro něj důležitý i v dalších těžkých etapách: když se na univerzitě vážně zranil nebo když ztratil svou matku. Jak vzpomíná, při všech těchto chvílích nacházel útěchu v Coleových písních.
Když tedy na album zařadil jednu skladbu Natova bratra Freddyho Colea I Wonder Who My Daddy Is, nejde pouze o další potvrzení „Kinga“ coby otcovské figury, ale zároveň naznačuje, že se cítí být součástí této velké hudební rodiny.
Album Nat „King“ Cole & Me vzniklo zřejmě ze silné osobní potřeby. V Porterově diskografii jde o vedlejší projekt, který svým způsobem zkracuje čekání na novou autorskou desku.
V žádném případě ale nejde o album zbytečné nebo méněcenné. Do zpěvákova životního příběhu zapadá a s jeho tvorbou souvisí mnohem jasněji než standardy z kolekce Triplicate s Dylanovými písněmi.
POZN.: Gregory Porter vystoupí v Praze 23. 4. 2018 (Forum Karlín).
Gregory Porter – Nat „King“ Cole & Me
Gregory Porter – zpěv
Christian Sands – klavír
Reuben Rogers – kontrabas
Ulysses Owens – bicí
Terence Blanchard – trubka
London Studio Orchestra pod vedením Vince Mendozy
Label: Blue Note 2017
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
