Inspiroval mě jazzový jazyk, říká Fredrik Janáček
Basista Fredrik Janáček, člen kapel minus123minut a Yo Soy Indigo, se přistěhoval do Prahy na počátku devadesátých let. Po otci je sice napůl Čech, nicméně i tak to pro Fredrika byl krok do neznáma. Nejen o tom jsme se bavili v dalším díle Tak to slyším já.
Fredrik se do Československa podíval i před revolucí, a to nejen z rodinných důvodů. V říjnu roku 1989 tu hrál s legendární švédskou prog-rockovou formací Isildurs Bane. Zkusmo jsme mu pustili ukázku z alba Sagan Om Den Irländska Älgen - poznal ji po zhruba jednom a půl taktu.
„Poprvé jsem je slyšel, když mi bylo šestnáct - z kazety, kterou prodávali na šňůře po gymplech. Hodně mě inspirovali, a když jsem po pár letech dostal lano, skočil jsem do toho,“ vzpomíná Janáček.
V průběhu rozhovoru došlo i na první profesionální zkušenosti. „Já jsem byl samoukem. Ve Švédsku byla velká nezaměstnanost, ale my se dokázali zaměstnat jako hudebníci. Udělali jsme třeba hudební divadlo pro děti ve školkách a dostali jsme na to půlúvazek. Dělali jsme i pedagogické programy pro školy, třeba o historii rock-and-rollu,“ vysvětluje.
Následující ukázku nejdříve Fredrik nepoznal - pak ovšem skončilo úvodní krátké basové sólo a ozval se typický doprovod: „Tak to už máme, to je jasný.“ Byl to Marcus Miller na desce saxofonisty Davida Sanborna.
Jazzové standardy jsem se neučil
Odtud už byl jen krok k prvním hudebním vzorům. „Marcus Miller byl jeden z nich, ale já nejsem takový všežrout, že bych někoho objevil a pak od něj poslouchal všechno. Když začnu od začátku, tak asi musím zmínit Johna Paula Jonese. Zeppeliny jsem poslouchal od dvanácti a udělali na mě hrozný dojem. Zároveň jsem se seznámil v útlém věku s Weather Report a ještě s Dixie Dregs - ti se mi hrozně líbili. Byl to sice projekt (kytaristy) Steva Morse, ale tam byli fantastičtí hráči,“ přibližuje host.
Brzy nadešla chvíle na hádanku z oblasti akustického jazzu: „Je to Ron (Carter, pozn. aut.)? Já nejsem znalec kontrabasistů…“ Po malé nápovědě došlo ke správnému určení: „Eddie Gomez? Ale tady není tak výrazný.“
Hraje Fredrik ještě na kontrabas? „Hraju, ale ne dost. Když mi bylo sedmnáct, tak jsem se rozhodl, že se budu živit hudbou. Skončil jsem s technickým gymplem a několik hodin denně jsem cvičil na kontrabas.“
A jazz? „Jazz mě míjel totálně. Nejsem vůbec jazzmanem. Nechal jsem se ovlivnit jazzem, spíš asi tedy jeho jazykem. Líbí se mi to, ale nikdy jsem si třeba nesedl a neučil se standardy,“ přiznává.
Už teď se nám snad podařilo naznačit, že rozhovor s Fredrikem byl zábavný a zajímavý. Samozřejmě došlo na vzpomínání na devadesátá léta, na vznik kapely minus123min a protože jsme nestihli všechno, Fredrik ještě stručně vzkazuje: „Nejlepší jsou Steely Dan!“ K poslechu záznamu srdečně zveme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
