Sidemanství mi vyhovuje, říká Adam Koller

Začali jsme jazzovou verzí skladby Human Nature od Michaela Jacksona ‒ tu poznal Adam hned. Znamená to, že poslouchával Michaela Jacksona?

„Poslouchám ho vlastně pořád. Teď jsem udělal na Instagramu projekt, že hraju na bicí svoje oblíbené doprovody. Myslím, že poslední video bylo právě Jam od Michaela Jacksona ‒ z desky Dangerous. Michaela jsem poslouchal až do konce jeho dní. I ta poslední studiová deska Invincible je skvělá.“

Ale pěkně po pořádku k Adamově cestě k bicím. „První iniciační moment byl, když jsem jel autobusem a poslouchal jsem desku Toma Pettyho Wildflowers. Tam byla písnička You Don’t Know How It Feels, kde byl jednoduchý bicí motiv ‒ takže jsem si začal kopat nohou do země. To byl asi ten začátek,“ vzpomíná.

Pokračovali jsme další jazzovou ukázkou, kapelu Infinite Quintet poznal host po menší nápovědě. „Moje první kapela byla jazzová, na gymplu, kde jsem se potkal i s Petrem Kalfusem. Měli jsme hudební výchovu, kterou vedl kytarista Štěpán Uhlíř. Ten přišel s nápadem, že založíme kapelu. Já do té doby jazz jen poslouchal ‒ první moje jazzová deska bylo Relaxin’ od Milese Davise. O tři nebo čtyři třídy výš chodil Petr Kalfus, ten do té naší kapely přišel a hrál s náma, než měl lepší a slavnější kapely (smích).“

Z jazzu mám respekt

Nad skladbou od Johna Scofielda jsme rozebírali, jak se Adamovi hraje s jazzovými kapelami dnes. „Musím si dávat pozor, aby se mi neklepaly ruce, protože z toho mám hrozný respekt,“ říká. „Improvizace mě baví. Měl jsem z toho tedy vždycky trochu vítr. Ale třeba když jsem hrál se Zdeňkem Bínou v jeho triu, tam jsem o ten stud přišel. To je génius. Na všechno dokáže zareagovat a celým tím jamem vás provede.“

Adam Koller|foto:Eva Střihavková

Ukázka Petera Gabriela nás přivedla k otázce, jaké to pro Adama je, být sidemanem v populární kapele. „Já to mám strašně rád. Třeba s tátou (David Koller, pozn. aut.) hraju už dlouho a člověk by si mohl říct, že by si mohl založit vlastní slavnou kapelu. Ale kromě toho, že udělat úspěšnou kapelu je zatraceně těžký, tak my máme tak dobrou partu, že bych nic neměnil. Jako sideman člověk musí znát svoje místo, musí vědět, že o něj tam jde až v druhé řadě ‒ tím myslím v tom herním projevu. Člověk musí sloužit, což mi vyhovuje.“

Jenže tohle vůbec nebylo všechno, o čem byla v našem rozhovoru řeč. Bavili jsme se o Adamově vztahu k hip‒hopu a jeho spolupráci s Vladimírem 518, produkování, nebo o tom, jestli umělá inteligence může nahradit tvůrčí umělce. K poslechu rozhovoru srdečně zveme!