Jan Aleš v poslechovém testu: Rád bych se vrátil do 80. let
V dalším dílu pořadu Tak to slyším já jsme otestovali pianistu Jana Aleše, letitého spoluhráče Laca Décziho nebo Kláry Vytiskové.
„Doma se cítím všude a nikde,“ řekl o sobě v únorovém vydání pořadu Tak to slyším já klávesista Jan Aleš. Někteří z nás takovou odpověď patrně očekávali. Jan působil v Celule pod pomyslnou taktovkou Laca Décziho, ale současně hrál s nu-jazzovými Personal Highway, Klárou Vytiskovou a mohli jsme jej postřehnout i v doprovodné kapele Miroslava Žbirky.
„Výsledkem toho je,“ pokračuje, „že jsem se nestal v žádném z těch stylů expertem a spoustu věcí neznám ‒ jak jsem dnes i předvedl (smích).“ To bylo ovšem tvrzení přehnané.
Například při ukázce od kapely Steely Dan se nejdříve zamyslel se slovy: „Mám neodbytný pocit, že tohle bych měl znát,“ načež po několika drobných nápovědách řekl správný název kapely, „my jsme kdysi s libereckým big bandem hráli nějaké jejich věci a mně se hrozně líbily harmonie, které používali.“
O Janových libereckých začátcích jsme samozřejmě mluvili podrobněji: „Na gymplu jsem vlastně poslouchal jen rádio. Chodil jsem spoustu let na klavír do hudebky, kde jsem hrál klasiku. Pak jsem dokonce začal hrát na saxofon, objevil jsem na půdě nástroj po dědovi a moc se mi líbilo, jak vypadal. Potom jsem nastoupil do big bandu, který při tamní ZUŠ dodnes vede pan Rudolf Mihulka. On vychoval hodně lidí, kteří jsou dneska špičkoví hráči ‒ třeba Martin Šulc nebo Martin Lehký.“
O svém vztahu k české rockové hudbě (na tu přišla řeč při ukázce od Vladimíra Mišíka a Etc...) říká: „Já jsem toho hodně přeskočil a teď to zpětně doháním. Nedávno jsem slyšel po asi deseti letech Buty ‒ hrozně jsem si jejich koncert užil, protože to jsou skvělí muzikanti.“
V žádném ze stylů jsem se nestal expertem a spoustu věcí neznám.
Jan posléze správně identifikoval i kanadské trio BadBadNotGood. „Je na nich poznat, že mají jazzové vzdělání, ale je u nich jasný příklon k takové rockové repetitivnosti, ke groovu.“ V „nejjazzovější“ ukázce našeho pořadu byl Jan Aleš na mírných pochybách („…fenomenální technika ‒ jako Oscar Peterson…“), ale posléze správně identifikoval sólové hraní Kennyho Barrona. Kdo je Janovým oblíbeným pianistou?
„Mám hrozně rád Billa Evanse, toho nelze opomenout. Má neuvěřitelný úhoz, neuvěřitelný tón. Oscara Petersona mám taky rád. Pak taky Petruccianiho nebo Brada Mehldaua, ten má úplně neuvěřitelnou nezávislost rukou a neomezené technické možnosti. Pak jsem objevil Tigrana Hamasyana, to je zase úplně jiný, fantastický svět.“ Tím výčet nicméně zdaleka nekončil.
„Tohle je první ukázka, kterou jsem poznal hned a jsem na to pyšný!“ Tak reagoval Jan Aleš na píseň Sing to the Moon od britské zpěvačky Laury Mvula. „Když jsem tuhle písničku slyšel poprvé, tak jsem se z toho úplně zbláznil. Neuvěřitelné!“ Ukázky jsme využili k dotazu, jak se Jan cítí v roli doprovodného muzikanta:
„Na konzervatoři jsem se dostal do fáze, kdy jsem hrál záskoky s různými zpěvačkami ‒ máš třeba čtyři dny na to, aby ses naučil dvacet pět písniček. Občas si sice postěžuješ, ale ve výsledku jsem za to rád. Spíš mám opačný problém ‒ nejsem tak ambiciózní, abych za každou cenu musel dělat svoje věci. Jsem hodně náročný nejen na věci, které ke mně přichází, ale i na to, co dělám já, takže sám se sebou samozřejmě nejsem spokojen.“
Když došlo na Franka Zappu, přiznal Jan Aleš: „S tímhle si úplně nevím rady. Ale je to krása ‒ vesmírný lodě přistávají, všechno je jak má bejt (smích).“ Nakonec se náš host musel nechat poddat: „Musím se přiznat, že zrovna tohle ‒ sedmdesátá léta a Frank Zappa ‒ to je pro mě bílé místo. Jestli něco neznám a nemám naposlouchané, tak tohle.“
Kterou dekádu by si Jan Aleš rád zopakoval? „Jednoznačně osmdesátá léta! I když byli v klipech kytaristi, tak všechny zvuky byly na klávesy ‒ žádní bubeníci, žádní baskytaristi. To by mě moc bavilo! “ (smích)
Na čem dělá… pianista Jan Aleš
„Svůj hudební čas dělím mezi koncertování, cvičení na nástroj, zkoušení, učení a rozmýšlení o hudbě. Snažím se také neustále objevovat novou muziku a konfrontovat s ní svůj hudební vkus, který je velmi různorodý,“ říká klávesista Jan Aleš, spoluhráč Laca Décziho nebo Kláry Vytiskové. Kde ještě působí a jak přistupuje k hudbě?
V souvislosti s Frankem Zappou ještě vyvstala otázka, zda Jana Aleše zajímají avantgardní hudební směry?
„Samozřejmě! Je to vzrušující poslouchat. Musím na to mít speciální rozpoložení, spíš si to vychutnám doma. Vím, že u avantgardního jazzu je klíčová improvizace, ale myslím si, že i tyhle směry dnes tíhnou k větší prokomponovanosti. Líbí se mi třeba E Converso. Nebo Vertigo. I v klasice jsem k tomu vždycky tíhnul víc, než třeba k romantismu.“
Velkou inspirací je Janu Alešovi člen skupiny Radiohead Jonny Greenwood: „On studoval skladbu, zjevně má rád avantgardní skladatele, taky vlastně vytváří zvuk té kapely. Takové průniky mám rád ‒ tihle lidé se neomezují nějakým žánrem, jsou prostě kreativní.“
Povídání to bylo velmi inspirativní a dostalo se i na řešení lingvistických oříšků. Srdečně vás zveme k poslechu a za měsíc jsme tu s naším pořadem zpět, naším hostem bude Rastislav Uhrík.
Seznam testovacích nahrávek:
Swunk – Joshua Redman Elastic Band – Momentum
Slova – Vladimír Mišík & Etc... Band – Město z peřin
Kaleidoscope – BADBADNOTGOOD – III
Aja – Steely Dan – Aja
Rivers of Babylon – Charlie Hunter, Chinna Smith, Ernest Ranglin – Earth Tones
Oleo – Kenny Barron – Lucifer
Sing to the Moon – Laura Mvula – Sing to the Moon
Inca Roads – Frank Zappa and the Mothers of Invention - One Size Fits All
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka