Jan Jirucha: Tradiční jazz mě oslovuje nekompromisním tanečním rytmem

Jan Jirucha (sdružení skladatelů The Prague Six, Concept Art Orchestra, Bucinatores Orchestra či Jazz Dock Orchestra) se ze všech tří oslovených aranžérů ponořil nejhlouběji do minulosti. Vybral si k úpravě Ježkovu „klasiku“ Bugatti Step (1930) a filmovou melodii Emana Fialy Sám já chodívám rád (1941). Upravovat hudbu ze 30. a 40. let pro něj sice bylo součástí zadání, nicméně ono zadání se mu trefilo do vkusu.

Chtěl jsem zachovat rytmický puls dobře vyladěného motoru.

Připomeňme, že premiéra programu 100 let jazzu/100 let rozhlasu proběhne v rámci festivalu Mladí ladí jazz, 30. dubna na open air koncertu na pražském Karlově náměstí. Celé odpoledne bude živě přenášet Český rozhlas Vltava (na Facebooku také ČRo Jazz).

Ježkův Bugatti Step je asi nejznámější český „jazzový standard“, byla by chyba, kdyby ve výběru chyběl. Proč jste si ho ale vybral právě vy, máte ke skladbě osobní vztah?

Neřekl bych, že mám k této skladbě nějaký zvláštní osobní vztah, ale mám rád její energii a rytmus. Je z ní cítit mladistvý elán a fascinace tehdejším technickým vývojem. A zároveň je to také pocta závodnici Elišce Junkové, která rovněž závodila ve voze Bugatti. Z mého pohledu musela tato skladba tehdy znít velmi moderně i v širším společenském kontextu.

Vzpomínáte, kdy jste ji slyšel prvně?

Tak to už si opravdu nevzpomínám. Ale vzhledem k tomu, že jsem absolventem Konzervatoře Jaroslava Ježka, slyšel jsem ji a sám hrál v různých úpravách.

Neměli stejný nápad i kolegové Miroslav Hloucal a Richard Šanda? Nevedli jste o některou skladbu „přátelské přetahování“?

K žádnému přetahování nedošlo. Rozhlas nám dal jasná zadání. Já si měl vybrat skladby z let třicátých a čtyřicátých.

A proč jste si vybral půvabnou filmovou písničku Sám já chodívám rád, „fiktivní šlágr“, který si hvízdá lupič-gentleman Fred Flok z komedie Těžký život dobrodruha?

Poprvé jsem se ji slyšel právě ve filmu režiséra Martina Friče. Pamatuji si, že mě zaujala chytlavá melodie, která je v takovém až gershwinovském duchu. Beru tuhle píseň jako klasický český jazzový standard.

Stanovil jste si před aranžováním melodií nějakou koncepci, nebo postupoval intuitivně?

Ve skladbě Bugatti Step jsem hodně vycházel z originálu. Chtěl jsem zachovat ten rytmický puls dobře vyladěného motoru. Co se týče druhé skladby, tak jsem zanechal pouze hlavní melodii, ale harmonický průběh jsem kompletně reharmonizoval, aby zněl trochu současněji. Hlavním sólistou v této skladbě bude Jan Fečo (altový saxofon), kterému jsem aranž psal přímo na tělo.

Jan Jirucha|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Právě vy jste dostal „za úkol“ zaranžovat skladby z formativní jazzové éry, zatímco kolegové volili hudbu od dob vzniku moderního jazzu přes fusion až po současnost. Proč myslíte, že tohle zadání padlo právě na vás?

Vzhledem k tomu, že můj otec, trombonista a zpěvák, hrál hlavně tradiční jazz, dalo by se říci, že jsem na téhle hudbě vyrůstal. Táta hrál v kapelách Classic Jazz Collegium nebo v Traditional Jazz Studiu. To byly ve své době skvělé kapely. V jeho bandu J.J. Jazzman hráli hlavně písně z repertoáru Louise Armstronga a tak podobně, takže já mám tuhle hudbu rád. Čím mě oslovuje? Asi hlavně svým nekompromisním tanečním rytmem a nespoutaností. Velmi rád hraju třeba skladby Duke Ellingtona. Jeho hudba má v sobě neskutečnou radost a živelnost.

Orchestrální kompozice a aranžování je vaše parketa. Studoval jste ho u Eda Partyky, hrál jste s European Jazz Orchestra, dirigoval Euroradio Jazz Orchestra... Další vaše „velkokapelové“ aktivity jsou čtenářům dobře známé.

Trochu bych věc uvedl na pravou míru. U Eda Partyky jsem nikdy přímo nestudoval. Navštívil jsem pouze několik jeho workshopů. Podstatné ale pro mě bylo hrát s big bandem pod jeho vedením. To pro mě představovalo zásadní muzikantskou zkušenost.

Co se týče spolupráce s big bandy, tak v současné době je trochu problém s tím, že není dostatek času a peněz udělat před vystoupením více zkoušek. Což je škoda, protože velkokapelový jazz má určitě pořád co nabídnout.

100 let rozhlasu a 100 let jazzu je sympaticky chytlavé téma, v době zrodu jazzu i rádia šlo o revoluční fenomény. Váš vztah k jazzu je jasný, ale co osobní vztah ke dnešnímu rozhlasu jako médiu?

K rozhlasu mám kladný vztah. Často chodím natáčet například hudbu k rozhlasovým hrám. Rozhlas beru jako zásadní medium, které by mělo zaznamenávat a archivovat kulturní dění své doby.

Co dalšího chystáte, ať už jako autor či interpret?

Chystám teď dvě autorské skladby. Jedna z nich bude pro projekt Music for Shadows and Lights s Concept Art Orchestra. A druhá by měla zaznít v podání orchestru Berg v polovině prosince. V říjnu budeme křtít CD s Jazz Dock Orchestra, se kterým hráváme pravidelně každé třetí pondělí v měsíci v klubu Jazz Dock. A na přelomu července a srpna budeme s Ensemble Radost v německém Darmstadtu nahrávat operu Anthonyho Braxtona. Čeká mě spousta zajímavé muziky a setkání. Těším se!