Jazz Test: Youn Sun Nah se vzdaluje jazzovým kánonům, příznivce dělí na dva tábory

Youn Sun Nah má odmala všechny předpoklady k eklekticismu. Narodila se v Koreji v rodině dirigenta a muzikálové herečky. Studovala francouzskou literaturu, vyzkoušela si muzikál. Odmala ji obklopovala hudba nejrůznějších žánrů. Nakonec se vypravila studovat šanson a jazz do Francie. Na pařížské scéně už zůstala. 

Vokální jazz nasála dokonale, ale protože se k němu dostala relativně pozdě a přistoupila jaksi „odjinud“, rozhodně nezpívá podle běžných zvyklostí. 

Album Immersion je natolik pestré, že se zdá až bez koncepce. Zpěvačka ho ovšem udrží pohromadě projevem a soundem. I když tu najdeme vedle sebe předělávku písně George Harrisona (Isn’t It a Pity) z jeho slavného trojalba All Things Must Pass, extrémně zpomalený pop soulový šlágr You Can’t Hurry Love z repertoáru Supremes, flamenkem ovlivněnou klasickou kompozici Astuiras / Leyenda od Isaaka Albénize nebo gospelový tradicionál.

Youn Sun Nah|foto: Sung Yull Nah

Právě úprava Asturias/Leyendy patří k vrcholům alba, zpěvačka se tu pouští do brilantní vokální improvizace, která částečně vychází ze scatu, částečně je podobně samorostlá jako pěvecké experimenty Saviny Yannatou nebo třeba Ivy Bittové.

Co do procítěnosti výrazu se Youn Sun hodně povedla předělávka balady Sans toi z filmu Cléo od pěti do sedmi. Vlastně jde o poklonu letos zesnulým autorům písně, legendárnímu skladateli a jazzovému pianistovi Michelu Legrandovi a režisérce a textařce Agnès Varda. Vydařila se i většina autorských kusů, které tvoří necelou polovinu desky. Mezi ostatním repertoárem fungují jako tmel.

Youn Sun Nah měla vždy blízko k popu, to u ní není nic nového. Ale stále se více či méně držela estetiky akustického comba. Tentokrát ovšem vsadila na výrazný podíl elektroniky. Zpěvačka experimentuje s vrstvením hlasových linek, vynalézavě si pohrává s looperem. Často využívá doprovod syntezátorů, zvukové smyčky, programované bicí. Přestože zvuk stále oživují akustické nástroje, ať už klavír, perkuse nebo kalimba.

Právě příklon k elektronice může někdo vnímat jako negativum alba. Pokud se v recenzích objevuje kritika, upozorňuje právě na přesycenost syntetickými zvuky. Mně osobně nevadí tenhle vývoj ani trochu. Naopak mi přijde, že Youn Sun Nah dokázala svoji hudbu zase oživit. Elektroniku nenechá převládnout, nic tu nepůsobí vyloženě chladně.

Spíš bych vytknul, že místy zní deska až příliš podbízivě. Například notoricky známou baladu Hallelujah od Leonarda Cohena pojala zpěvačka konvenčně. Podobných verzí už existuje fůra. Ale zase lze pochopit, že si chtěla tuhle krásnou písničku prostě zazpívat.

Přestože se svým desátým albem Youn Sun Nah vzdálila jazzovým kánonům ve prospěch popu a elektroniky a někteří dřívější příznivci už desátou desku možná odmítnou jako krok jinam, jde o nahrávku pořád velmi povedenou.

 Podívejte se na klip k albu Immersion:

Jazz Test č. 32

Youn Sun Nah – Immersion

Youn Sun Nah – zpěv, kalimba

Clément Ducol – klavír, syntezátory, programování, akustická kytara, marimba, dětské piano

Pierre-Francois „Titi“ Dufour – violoncello, elektrické violoncello, bicí nástroje, perkuse, preparované piano, programování automatických bicích

Laurent Vernerey – baskytara

Label: Warner Music, 2019