Jiří Levíček v jazzovém testu: Byla doba, kdy jsem poslouchal jen Mehldaua

Pianista Jiří Levíček na sebe výrazněji upozornil, když ve triu Roberta Balzara vystřídal Stanislava Máchu. Spolupracuje ale i s brněnským B Side Bandem. Je rovněž vyhledávaným pedagogem na VOŠ Jaroslava Ježka v Praze i na brněnské JAMU. Povídat si s tvůrčí osobností, která má veliký přehled o historii svého oboru, ale ubírá se vlastní cestou, je vždy podnětné. Přesně takovou osobností Jiří Levíček je. Vypozorovat se to dá i z výsledků, které naše hádankářská session přinesla.

Jiří např. hned po prvních několika taktech poznal Oscara Petersona, vyjmenoval obsazení tria a přesně určil desku. Nemohla nenásledovat otázka, jak vlastně Jiří vnímá vyrovnávání se s žánrovou tradicí: „Jazzovou tradici vnímám jako nutnou historii, se kterou se člověk musí nějak seznámit, pokud se chce umělecky vyjádřit. Myslím, že člověk totiž vždycky vychází z toho, co poslouchá, co vnímá.“

K samotnému triu Oscara Petersona potom dodává: „Líbilo se mi, jak hraje Ed Thigpen metličkami a jak frázuje Oscar Peterson. Bavila mě jeho melodika, stahoval jsem si jeho sóla. Myslím, že jeden ze způsobů, jak se o tradici dozvědět co nejvíce, je transkripce.“

A jak se Jiří dívá na otázku autenticity evropských hudebníků? „V Evropě za posledních padesát, šedesát let bylo tolik lidí, kteří se jazzem zabývali, že určitě existuje jazzová tradice evropská. Hodně rád poslouchám např. Johna Taylora, i když nemusí být na první poslech posluchačsky přístupný.“

Intelektualismus je pro evropskou scénu hodně typický.

Další ukázkou, u které Jiří nezapochyboval, byla ukázka z desky Largo od Brada Mehldaua: „To je tak charakteristický zvuk, že člověk jej nemůže zapomenout.“ Mehldau byl pro Jiřího klíčovou osobností: „Měl jsem období, kdy jsem poslouchal jen jeho. Jako student klasiky jsem obdivoval jeho estetiku. A také to, jakým způsobem posunul estetiku klavírního tria.“

Zajímavé v tomto kontextu bylo, kdy se Jiří nechal poddat ‒ např. u ukázky od Kennyho Kirklanda. („Zajímavé, že to zní hodně evropsky.“)

I u nahrávky Jana Hammera se ozvalo váhání: „Je to hodně virtuozní… Chick Corea? Joe Zawinul? Je to strašnej heavy metal.“ Ostatně, tady Jiří přiznal, že období 70. let nemá vůbec prozkoumané. Nicméně, posléze Jiří po několika tónech identifikoval Keithe Jarretta: „Člověk Keithe pozná. Poznáš jeho touch ‒ přímý, nekompromisní, vlastně hodně ambiciózní.“

Pracovní zápal nám nezabránil zeptat se Jiřího Levíčka na současné vzory klavírní i skladatelské: „Poslední dobou se zabývám hodně improvizací. Když píšu např. pro trio, snažím se nechat věci hodně otevřené. Velkou inspirací v tomhle ohledu je pro mě Craig Taborn. Hodně přemýšlím o tom, co to vlastně je improvizace. Myslím, že když začneš hrát věci, které už znáš, tak je vlastně neslyšíš. A já se teď snažím slyšet hudbu.“

Občas se stane, že se při uhádnutí výsledků spleteme, ale výsledek může být v podstatě lichotivý. To se nám přihodilo, ve chvíli, kdy si Jiří nebyl jistý, jestli z nahrávky hraje Bob Mintzer. Bezesporu zajímavá je i historka o tom, jak se seznámil s Michaelem Leaguem, leaderem Snarky Puppy. 

Seznam testovacích nahrávek

Zub moudrosti – Orchestr G. Broma – Josef Blaha In Memoriam

Maria – Oscar Peterson Trio – West Side Story

When It Rains – Brad Mehldau – Largo

Ana Maria – Kenny Kirkland

Red and Orange – Jan Hammer – Oh, Yeah?

The Windup – Garbarek/Jarrett/Danielsson/Christensen – Belonging

Drum Battle – Kneebody – Anti-Hero

What about Me? – Snarky Puppy – We Like It Here