Jiří Stivín v Jazzotéce: Ornette Coleman mi ukázal cestu

Na úvodní dotaz „co to posloucháme“ reaguje Jiří Stivín samozřejmě vtipně: „Záznam z koncertu, který ty jsi produkoval v Hradci Králové v roce devatenáct set osmdesát… ale co? Pět nebo devět?“ Diskutéři se poté shodnou na druhé půli 80. let.

„Tehdy jsem hrál s Pierrem Favrem muziku, kterou mám nejradši. Nic jsme si předem neřekli a byla to muzika z fleku,“ pokračuje Stivín.

Host poté zavzpomíná, že volnou improvizací, bez připravených témat, „načichl“ v roce 1969 v Anglii: „Od té doby jsem sháněl muzikanty, se kterými ‚to jde‘. Bohužel jich u nás není moc, v cizině ale jo. Když jsem byl členem European Jazz Orchestra, tam se to tak dělalo, jelo to a bylo to skvělé.“

„Měli jsme kapelu, které jsme říkali nejdříve MaSo KoSti, protože jsem v ní hrál s MAlinou, SOukupem a KOcábem. Ale když Malina odešel, bylo z toho trio, které nahrálo dvojalbum Ad Libidum. Ježe pak ti kluci odešli za prachama, protože touhle muzikou se těžko vydělává,“ posteskne si host nad těžkým životem improvizátora.

Dojde i na teorii, proč je tak málo hudebníků schopno volné improvizace: „Systém výuky na hudební nástroje je v tomto směru už od začátku pomýlený. Všichni se učí nejdříve noty a hraní podle not. A v momentě, kdy znáš noty, ztrácíš fantazii. Pořád se k těm notám přibližuješ a chceš, aby ti někdo říkal, co máš dělat. Když řeknu malý holce, ať zahraje Pec nám spadla, a ona odpoví že nemůže, protože nemá noty, tak je to tragédie,“ domnívá se host.

Zároveň vidí situaci i z druhé strany: „Jinak je výuka podle not v pořádku, dirigent orchestru chce, aby se muzika hrála správně. Ale to už pak je svým způsobem řemeslo, nikoliv individuální tvůrčí činnost. Výborné řemeslníky obdivuju, ale mě by to nebavilo.“

Moderátor Martin Brunner souhlasí, že „kdyby někdo v symfoňáku začal být ‚tvůrčí‘, to by to dopadlo“. A Jiří Stivín se směje, že to platí i jinde: „Když jsem hrál v doprovodné skupině Hany Hegerové a občas si něco vymyslel, ona mi říkala – Jiří, to nesmíte, vy mě vyhazujete.“

Free jazz je rituál

Pak už ale dojde na formativní hudbu: „Prvním člověkem, který mě oslovil, byl Miles Davis, první deska, kterou jsem s ním slyšel v 60. letech, když jsem chodil na FAMU, byla hudba z filmu Výtah na popraviště. Takhle to zní!“

Po ukázce se host dostává ke druhé osobnosti, která ho zásadně ovlivnila:

„Když jsem slyšel Ornetta Colemana, což pro mě byl v 60. letech úplný zázrak, otevřelo mi to cestu k free jazzu. Protože jsem zjistil, že takhle na saxofon umím hrát taky. On nedodržoval harmonii, nijak zvlášť nedodržoval ani intonaci, dokonce prý hrál na saxofon z umělé hmoty, který mu pak posluchači vzteky rozšlapali, ale jemu to bylo jedno.“ Nemusíte hádat dvakrát, čí nahrávka nyní zazní.

Čtěte také

Jiří Stivín: Studiovými experimenty jsem byl postrachem zvukařů

Následuje teoretická diskuse, zda se dají či mají rozlišovat termíny „volná hudba“ a „free jazz“. Při volné hudbě se podle moderátora hraje „hezky“, chybí freejazzová agrese. Stivín ovšem vidí věc jednodušeji:

„To je otázka nálady a toho, jak se zrovna cítítíš. Nicméně já když začínám, tak nikdy nevím, co budu hrát. Zrovna nedávno jsem měl koncert, kde jsem improvizoval na nějaké ženské téma. Jenže v momentě, kdy bych přemýšlel, co mám hrát, tak bych zkrátka nevěděl. Je lepší nechat tělo, ať se vyřádí... A je-li to zrovna pohodové nebo naopak agresivní, záleží na osobnosti.“

Povídání je teprve v první třetině. Ale už podle výše vybraných citací je jasné, že dočasné rozloučení s Jazzotékou, která má o prázdninách stop-time, patří k těm mimořádně zábavným.

Poslechněte si celý pořad ze záznamu výše.