Kit Downes: Hudba je pro mě hájemstvím mé zvědavosti a troufalosti

Nejnovější vydání pořadu Jazz Profil jsme věnovali, jako jisté ohlédnutí za loňským ČRo Jazz Festem, britskému pianistovi Kitu Downesovi. V rozhovoru pořízeném před jeho vystoupením v pražském Jazzdocku s triem Enemy vypráví o svých muzikantských začátcích i nejnovějších projektech.

Začínal s violoncellem a v kostelním sboru v rodném Norwichi. Právě v norwichském kostele St Peter Mancroft mu poprvé učarovaly varhany. „Byly tam svým způsobem to nejzajímavější. Pro osmileté dítě fascinující. Tamní varhanice byla moc milá, dodala mi odvahu přijít a zkoušet hrát, učit se, improvizovat a experimentovat s nimi. Bavilo mě to, bylo to kreativní. Měl jsem v té době už i formální, klasické lekce klavíru, varhany oproti tomu byly zábavné. Moje zkušenost souvisela se zvukem a improvizací a působila jako regenerace po celkem seriózní práci s klavírem,“ vzpomíná Kit, který hru na varhany společně s klavírem a kompozicí studoval i na Royal Academy of Music a s varhanami natočil dvě sólová alba.

Klasický background nepochybně ovlivnil sestavu souborů, s kterými hrál nebo projektů, na nichž se podílel. V Jazz Profilu zazní třeba ukázka jeho spolupráce se skladatelem Maxem de Wardenerem:

„Spolupráce se skladateli soudobé hudby mě opravdu baví. Mají konkrétní představu o svém díle, ale když osloví ke spolupráci mě, ta nabídka implikuje to, že půjdu i trochu proti jejich představě. Protože jinak by oslovili klasického interpreta, kdyby chtěli, aby někdo přesně naplnil jejich vizi. Práce s klasickým materiálem se dotýká mých kořenů, zažitých procesů z klasické hudby, ale zároveň mi dává odvahu jednat za sebe. Jsem rád, že mi v tom důvěřují,“ vysvětluje Downes.

Pianista Kit Downes

Své první jazzové zkušenosti sbíral v kapelách Empirical a v triu Troyka, kde hrál výhradně na elektrická piana a Hammondovy varhany. Ovšem středobod jeho jazzového života v posledních letech tvoří jeho klavírní trio se švédským kontrabasistou Fransem Petterem Eldhem a bubeníkem Jamesem Maddrenem. Letos jim má vyjít plánovaná, v pořadí třetí deska:

„Nebudou to standardy (smích). Myslím, že bude o trochu jednodušší než naše první deska, ovšem v duchu její estetiky, trochu tvrdší. Na Vermillionu třeba James Maddren nehrál vůbec s paličkami, tak jsme si řekli, že toto bude jeho deska. Dostal větší prostor a je to tak i smíchané, bicí jsou na nahrávce svým způsobem sólovým nástrojem. Ty role si vlastně takto posouváme s každou nahrávkou, Vermillion je tak trochu klavírní album, na naší první desce zas řadu skladeb vede hlas kontrabasu. Toto ovšem není vědomý vývoj,“ prozrazuje Kit s tím, že podobně to bylo také s názvem tria – Enemy (Nepřítel):

„Do jisté míry to byla provokace, způsob, jak pojmenovat disonanci, důležitou složku naší hudby. Lidé si často myslí, že je to negativní jméno, na druhou stranu vzbuzuje jejich zájem, a to je klíčové. Podle mého Enemy není nutně negativní, vyžaduje od publika postoj, stejně jako naše hudba. Musíš mít na ni názor, nemůžeš jen říct: To je nuda. Vlastně můžeš, ale pak jsi nepřítel (smích).“

V souvisejícím článku najdete také video záznam pražského vystoupení skupiny Enemy.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?