Kit Downes: Hudba je pro mě hájemstvím mé zvědavosti a troufalosti

Začínal s violoncellem a v kostelním sboru v rodném Norwichi. Právě v norwichském kostele St Peter Mancroft mu poprvé učarovaly varhany. „Byly tam svým způsobem to nejzajímavější. Pro osmileté dítě fascinující. Tamní varhanice byla moc milá, dodala mi odvahu přijít a zkoušet hrát, učit se, improvizovat a experimentovat s nimi. Bavilo mě to, bylo to kreativní. Měl jsem v té době už i formální, klasické lekce klavíru, varhany oproti tomu byly zábavné. Moje zkušenost souvisela se zvukem a improvizací a působila jako regenerace po celkem seriózní práci s klavírem,“ vzpomíná Kit, který hru na varhany společně s klavírem a kompozicí studoval i na Royal Academy of Music a s varhanami natočil dvě sólová alba.

Klasický background nepochybně ovlivnil sestavu souborů, s kterými hrál nebo projektů, na nichž se podílel. V Jazz Profilu zazní třeba ukázka jeho spolupráce se skladatelem Maxem de Wardenerem:

„Spolupráce se skladateli soudobé hudby mě opravdu baví. Mají konkrétní představu o svém díle, ale když osloví ke spolupráci mě, ta nabídka implikuje to, že půjdu i trochu proti jejich představě. Protože jinak by oslovili klasického interpreta, kdyby chtěli, aby někdo přesně naplnil jejich vizi. Práce s klasickým materiálem se dotýká mých kořenů, zažitých procesů z klasické hudby, ale zároveň mi dává odvahu jednat za sebe. Jsem rád, že mi v tom důvěřují,“ vysvětluje Downes.

Své první jazzové zkušenosti sbíral v kapelách Empirical a v triu Troyka, kde hrál výhradně na elektrická piana a Hammondovy varhany. Ovšem středobod jeho jazzového života v posledních letech tvoří jeho klavírní trio se švédským kontrabasistou Fransem Petterem Eldhem a bubeníkem Jamesem Maddrenem. Letos jim má vyjít plánovaná, v pořadí třetí deska:

„Nebudou to standardy (smích). Myslím, že bude o trochu jednodušší než naše první deska, ovšem v duchu její estetiky, trochu tvrdší. Na Vermillionu třeba James Maddren nehrál vůbec s paličkami, tak jsme si řekli, že toto bude jeho deska. Dostal větší prostor a je to tak i smíchané, bicí jsou na nahrávce svým způsobem sólovým nástrojem. Ty role si vlastně takto posouváme s každou nahrávkou, Vermillion je tak trochu klavírní album, na naší první desce zas řadu skladeb vede hlas kontrabasu. Toto ovšem není vědomý vývoj,“ prozrazuje Kit s tím, že podobně to bylo také s názvem tria – Enemy (Nepřítel):

„Do jisté míry to byla provokace, způsob, jak pojmenovat disonanci, důležitou složku naší hudby. Lidé si často myslí, že je to negativní jméno, na druhou stranu vzbuzuje jejich zájem, a to je klíčové. Podle mého Enemy není nutně negativní, vyžaduje od publika postoj, stejně jako naše hudba. Musíš mít na ni názor, nemůžeš jen říct: To je nuda. Vlastně můžeš, ale pak jsi nepřítel (smích).“

V souvisejícím článku najdete také video záznam pražského vystoupení skupiny Enemy.