Kytarista Libor Šmoldas: Z focení jazzmanů by se měla stát tradice

Libor Šmoldas při focení jazzmanů

Libor Šmoldas byl tím, kdo Český rozhlas ponoukl k tomu, aby hromadné focení českých jazzmanů v září realizoval. V článku přinášíme osobní pohled hudebníka, bez něhož by snímek 101 jazzmanů možná nevznikl. 

V minulém roce mi naše jazzová scéna způsobila milé překvapení, dokonce dojetí, a to hned dvakrát.

Obrovský smutek nad předčasným odchodem vynikajícího saxofonisty a kamaráda Rosti Fraše u mě vystřídalo dojetí, když se s ním přišlo rozloučit tolik kolegů muzikantů, že nám málem nestačila kapacita kostela Nanebevzetí Panny Marie na Strahově.

Dva měsíce před tím jsme se taky dokázali sejít v hojném počtu, tentokrát abychom na zahradě karlínského rozhlasu zachytili jazzovou komunitu na společné hromadné fotografii. 

Z obou událostí jsem měl dojem, že už nejsme jenom hromada individuí, kteří se snaží na vlastní pěst protlouct s muzikou, ale že tvoříme skupinu, která se umí, když na to přijde, semknout a táhnout za jeden provaz.

To je pro mě skvělá zpráva! I když veškerou práci na projektu hromadné fotografie odvedl tým Českého rozhlasu Jazz, musím se pochlubit, že s nápadem jsem přišel já. 

Slavná fotografie jazzových muzikantů z Harlemu z roku 1958, často označovaná jako A Great Day in Harlem, totiž slavila šedesáté výročí a já si při té příležitosti pomyslel, jak by bylo pěkné mít možnost prohlédnout si fotografii československých jazzmanů z 50., 60. nebo 70. let.

Pokud vím, tak takový snímek nikdy pořízen nebyl. Možná proto, že tenkrát prostě nikoho nenapadlo svolat všechny muzikanty na jedno místo a scénu takhle zachytit. Možná by si pak nad takovou fotkou i současní jazzmani lépe našli vztah k lidem, kteří tvořili historii tohoto žánru u nás.  

Kdy jindy se sejdete se stovkou lidí sdílejících stejně neracionální vášeň, jakou je hraní jazzu?

Máme totiž tendenci dívat se za inspirací hlavně na západ přes oceán (což je dobře) a zapomínat na kvalitní věci, které se děly u nás (a to není dobře). Potom mi došlo, že za pár desítek let to budeme my, kdo bude možná upadat do zapomnění a že se v budoucnu naopak najdou jazzoví nadšenci a muzikanti, kteří by si rádi prohlédli fotografii české jazzové scény konce druhé dekády tohoto století, a mohli tak vzpomenout třeba i na hudebníky, kteří by jinak z různých důvodů sešli z myslí a z uší.

Bylo mi jasné, že pokud se má hromadné focení opravdu uskutečnit, je potřeba udělat to pořádně a zapojit kromě výborného fotografa také celý tým organizátorů, proto jsem se do projektu nepustil sám a měl jsem velkou radost, když se Petr Vidomus a Český rozhlas rozhodli nápad uskutečnit. Jak se později ukázalo, rozhlasáci odvedli skvělou práci i přes překvapivé množství nástrah, které podobně ambiciózní projekt představuje.  

Libor Šmoldas se svou ženou Vendulou (Zeurítia) při focení jazzmanů

Vzpomínka, která nezmizí

Když jsem se pak v inkriminovaný zářijový den blížil k budově karlínského Studia A, s úžasem jsem sledoval množství známých hudebníků bloudících ulicemi stejným směrem a nemohl jsem se ubránit radostnému úsměvu. Kdy jindy se sejdete se stovkou lidí sdílejících stejně neracionální vášeň, jakou je hraní jazzu? 

Pochopitelně nebylo možné dostat na jedno místo v jednu chvíli úplně všechny naše jazzmany, to je jasné, ale jisté je, že se ten den sešli zástupci všech jazzových generací, všech nástrojových obsazení plus zpěváci a zpěvačky, přijeli modernisti i tradicionalisti, mimopražští, prostě člověk nevěděl s kým se má dřív dát do řeči. Organizátoři navíc vytvořili opravdu milé prostředí a občerstvení. 

Náš Great Day in Karlín se tedy bezvadně vydařil a my, stejně jako hudební nadšenci budoucí, se dnes můžeme těšit z krásného výsledku a vzpomínky, která nezmizí. No a já za sebe tak trochu potají doufám, že se hromadné focení českých jazzmanů stane tradicí, která přispěje k dalšímu zdravému vývoji této hudby u nás.

Není totiž od věci uvědomit si, že máme být na co hrdí. Můžeme totiž navazovat na skvělou tradici a zároveň si vážit současného jazzového rozkvětu ve formě mnoha výjimečných českých muzikantů, kteří navíc, jak se nyní ukazuje, umí vytvořit pospolitou scénu.