Milan „Angelo“ Novák v Jazzotéce: Ke cvičení mě nikdo nutit nemusel

Kytaristovi Milanu „Angelo“ Novákovi je teprve patnáct, ale seriózní vztah k hudbě má v hlavě srovnaný naprosto zrale. Kudy vedla cesta mladého virtuózního hráče (nejen) k jazzu? Vše se dozvíte v Jazzotéce.

Jako vizitku vybral Milan Novák svoji verzi standardu Stella By Starlight od Victora Younga. „Natočil jsem ji se svým kvartetem pro pořad Idy Kellarové, uspořádaný v Rudolfinu k Mezinárodnímu dni Romů,“ uvádí host kompozici, na jejíž brilantní interpretaci může být právem pyšný.

Vykopnutí rozhovoru moderátorem Martinem Brunnerem patří úvaze o důležitosti dobré průpravy a o tom, že ne každý má dostatek píle. „Bez cvičení a disciplíny to nejde, talent sám o sobě nestačí. S talentem se sice dá chvíli švindlovat, ale je to málo, a hlavně je to škoda,“ souhlasí host.

Milan Novák pochází z muzikantské rodiny a se studiem kytary začal v šesti. „Ke cvičení mě nikdo nemusel nutit,“ vysvětluje. Hudba ho prostě od malička bavila, naplňovala a obklopovala, takže ji považoval za naprosto samozřejmou součást života:

„Děda hrál na saxofon s Vlastou Třešňákem i v domácích a zahraničních restauracích a klubech. Táta natočil hudbu k několika filmům režisérky Jany Bokové a hudbou se stále živí.“

Pro kytaru se rozhodl Milan právě díky otci: „Táta je mým velkým vzorem. A protože jeho hlavním nástrojem je právě kytara, když jsem ho v dětství poslouchal, automaticky jsem na ni chtěl hrát také.“ Žánrově se Milan nijak nevyhraňoval, ale k jeho doménám patří jak gypsy jazz (zahrál si i na gypsy jazzovém festivalu v Belgii), tak be bop.

V osobě svého nejoblíbenějšího kytaristy pak má Milan Novák zcela jasno. „Je to Biréli Lagrène, na něm jsem úplně závislý, to je moje parketa,“ ohlásí Lagrènovu interpretaci skladby Melodie au Crépuscule od Djanga Reinhardta. 

Na gypsy jazz u nás nejsou muzikanti

Logická asociace vede moderátora a hosta, „odbočkou“ přes Florina Niculescu, k osobnosti houslisty Stéphana Grappelliho, mimo jiné zásadního Reinhardtova spoluhráče. A ke spekulativnímu dotazu, zda by Milana nelákala spolupráce s nějakým gypsy jazzovým houslistou a zda se u nás vůbec někdo takový dá najít. „Asi tady nikdo takový není. U nás bohužel gypsy jazz zná málokdo,“ posteskne si host. „Ale mohu si gypsy jazz zahrát s tátou.“

Jako další formativní nahrávka, kterou si Milan Novák do Jazzotéky přinesl, nemůže chybět ukázka z tvorby přímo „otce gypsy jazzové kytary“ Djanga Reinhardta: „Nejen moje nejoblíbenější, ale asi i neslavnější Djangovou skladbou je Nuages.“

Ze dvou slavných verzí, které Django natočil, dal host přednost nahrávce s elektrickou kytarou před variací provedenou na kytaru gypsy jazzovou. „Obě jsou krásné, ale mě je bližší tato.“

Milan Novák má ovšem také erudici kytaristy klasického. Nejdříve ho samozřejmě učil otec, ale u toho neskončilo.

„Táta lpěl na tom, abych šel kytaru doopravdy studovat. Bez toho to nejde. Respektive jde, ale pokud chce člověk hrát na opravdu profesionální úrovni, bez důkladného studia se neobejde. Proto jsem začal chodit do hudební školy na Komenského náměstí, kde mám skvělého profesora Martina Sauera, který mě učí klasiku.“

Bach je prostě geniální

Ve studiu klasické kytary se ovšem může skrývat dilema. „Různé styly nemohu srovnávat, protože bych se z toho zbláznil. Klasiku miluji stejně jako jazz, a jazzový mainstream stejně jako gypsy jazz, takže to je složité. Ale když si pustím Bacha a slyším jeho genialitu, tak z toho šílím.“

Poté Martin Brunner nadhodí, že Milan Novák zkrátka musí mít tři různé repertoáry. „Ano, je to nutné,“ směje se host. Ve studiu klasické kytary by rád pokračoval na Pražské konzervatoři. „Ostatně jsem tam už několikrát hrál, tak by to mohlo dopadnout dobře.“

Když přijde čas na další hudební ukázku, vybere host nahrávku Rumba for Amadeus slovenského seskupení Janoska Ensemble: „Předělávají mimo jiné romské věci, které mají vždy trochu šmrnclé jazzem.“

Pořad tím ale zdaleka nekončí. Kompletní Jazzotéku s Milanem Novákem si můžete celou poslechnout výše ze záznamu.

 

Spustit audio