Mwandishi: Herbie Hancock na svahilské stezce poznání

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Herbie Hancock

V únorovém vydání pořadu Vinyl Story se ocitly na talíři desky Herbieho Hancocka z první poloviny 70. let, kdy po odchodu od Milese Davise založil svou formaci Mwandishi Band.

Zásadnější než odchod od Davise je ovšem možná odchod od labelu Blue Note k firmě Warner Brothers. Právě u ní vydal Hancock nejprve hudbu k televizní show Billa Cosbyho, vydanou v roce 1969 jako LP Fat Albert Rotunda. Posléze vzniká skupina Mwandshi a v roce 1971 stejnojmenné album.

Toto album bylo 3. ledna 1972 vybráno magazínem Time jako nejlepší Album roku. Magazín v jeho hodnocení polemizuje o tom, že nějak takto by mohla znít varianta jazzu ve spojení se Stockhausenem. Toto Hancockovo období je charakterizováno hledáním hudební a kulturní identity. Proto má první album svahilský název Mwandishi, což je zároveň svahilské jméno – nová identita Herbieho Hancocka, které v překladu znamená Autor. Rovněž ostatní členové sexteta přijali svahilská přízviska. 

O skladbě You'll Know When You Get There z alba Mwandishi pianista Billy Childs řekl: „Když Herbie hraje s Echoplexem, hraje běh a ozvěna ho sleduje, je to jako harfa, která dělá glissanda. Je to nádherně elektronický zvuk, ale výsledek je akustický, jako přirozený nástroj. Hraje na Fender Rhodes, jako by to byl orchestr.“

Členové Hancockova sexteta se přiznávali k společnému intenzivnímu poslechu nejen zmíněného Stockhausena, ale též Ravela, nebo Coltranea. Hancockova tvorba se pak pomyslně nachází na průsečíku černé hudby s evropskou avantgardou, včetně elektroakustické hudby. Tvorba Mwandishi je charakteristická zájmem o zabarvení, texturu, hluk, atonalitu a polytonalitu. Především však radikálním přístupem k rozvíjení kolektivní improvizace.

Herbie Hancock

Poprvé se zde také objevuje důležitý nový člen: Patrick Gleeson, který byl po této nahrávce přizván do skupiny nastálo jako hráč na Moog. Patrick Gleeson byl původně profesorem literatury, ovšem přátelství se Stevem Reichem a Terrym Rileym a láska k syntezátorům a k jazzu z něj postupně udělaly studiového hudebníka a následně člena skupiny Herbieho Hancocka.

Pouze při velmi blízkém poslechu lze odlišit instrumentální zvuky od elektroniky. Zdá se, že jeden vychází z druhého. Výsledky představují plně integrované elektroakustické dílo, které se ovšem tváří, jakoby bylo nahráno živě.

Klenot postmodálního impresionismu

Poslední deskou kapely Mwandishi je Sextant (1973). Je první Hancockovou deskou vydanou u Columbie. Po vydání byla nahrávka považována za propadák. Nicméně na Allmusic je označena za klenot postmodálního impresionismu na hraně s funkem. Časopis Rolling Stones napsal, že se Hancock přihlásil k anarchické Bitches Brew, ale šel dále do vesmíru. Album se svými efekty zní jako primitivní verze ambientní hudby z devadesátek. Paste Magazine napsal, že jde o nekompromisní avant-funkové mistrovské dílo.

Skupina Mwandishi neskončila kvůli osobním vztahům, jak bývá obvyklé, ale z finančních důvodů, a ovšem také z důvodů nového zájmu Hancocka o méně složitou, populárnější hudbu, která by byla méně abstraktní a blíže k funku. Hancock v rozhovoru pro Down Beat (1974) poznamenal: „Došly mi peníze. Mohl bych dělat koncerty, ale nezaplatily by dost za výdaje. Vždy jsem prodělal peníze. Ne s každým koncertem, někde jsem i vydělal, a pak zase na tom dalším bych ztratil víc než za dva dohromady. “ 

„Začal jsem mít pocit, že jsem trávil příliš času zkoumáním horní atmosféry hudby a éteričtějšího druhu vzdálené, vesmírné věci. Teď bylo potřeba vzít trochu více ze Země a cítit trochu více spojení se Zemí (...) Přemýšlel jsem o Sly Stone a jak moc jsem miloval jejich hudbu a funky. Začínal jsem cítit, že hrajeme těžký druh hudby, a už mě unavovalo, že je všechno těžké.“

Na závěr ještě pár slov kytaristy Pata Methenyho o projektu Mwandishi: „Nic, co jsem od té doby zažil, nemělo větší vliv na můj život, pro mě byla tato kapela ztělesněním všeho, co jsem si od jazzu sliboval. Kolektivně a individuálně spojili zvuk, který byl tak hluboko a v daném okamžiku, že se stal transcendentním a nadčasovým. Inspirovali mě a moji generaci k hledání vyšší úrovně kreativity.“

Spustit audio