Na čem dělá... bubeník Martin Šulc

22. červen 2015
03125351.jpeg

Kvůli hraní v mezinárodně obsazených kapelách nemusí člověk nutně cestovat do zahraničí. Důkazem je Martin Šulc, již léta vytížený bubeník české klubové scény, kterou má upřímně rád a na níž spolupracuje s řadou v Čechách usazených cizinců. Je známý také jako jeden z hlavních organizátorů Czech Jazz Workshopu, na jehož letošní ročník nás pozve.

„V současné době funguji zejména jako sideman. Mám to štěstí, že spolupracuji s hudebníky s nimiž si po hudební stránce dobře rozumím, i když jsou to projekty odlišné v přístupu a zaměřené na různé styly. Baví mě být jednou v intimním triu, pak v be-bopovém kvartetu a jindy zase v trochu hlasitější sestavě. To bývá většinou s kytaristy,“ říká na začátek s úsměvem Šulc.

„Hraji v triu s Karlem Růžičkou a s Osianem Robertsem v jeho kvartetu,“ jmenuje už konkrétní formace. „Zároveň jsme nazkoušeli zajímavý repertoár v kapele s názvem Cirilic, kterou vede kytarista Kyril Jakovlev spolu se saxofonistou Cyrillem Oswaldem. S Romanem Pokorným pak máme projekt Eldorado na pomezí blues, jazzu a country. Vydali jsme už i album. Příležitostně hraji ještě s Rene Trossmanem, Janem Kořínkem, Marcelem Flemrem, Jakubem Zomerem a dalšími.“ Letní jazzový workshop

 

Podobně jako řada jeho kolegů, věnuje se i Šulc pedagogické činnosti. „Vyučuji již asi deset let jazzové bicí na VOŠ Konzervatoře Jaroslava Ježka. Mými prvními žáky byli například Roman Vícha nebo Dano Šoltis,“ vzpomíná. „Oba dnes našli výborné uplatnění, stejně jako mnoho dalších absolventů. Kromě výuky na konzervatoři mám i několik soukromých žáků. Jsou šikovní a i o nich myslím brzy uslyšíme.“ Učení ho baví, i když často jde, nutno říci, o náročnou činnost. „Způsob výuky, kde jsme jeden na jednoho, je poměrně intenzivní práce a naplno se jí věnovat jsem schopen jen v omezené míře.“

Hraní však není jediné, do čeho Šulc investuje svůj čas. Již řadu let je jedním z hlavních pořadatelů pravidelné letní akce Czech Jazz Workshop. „Přípravy dílny mě v současnosti vytěžují nejvíce ze všeho, a to i přes to, že ji letos chystáme již poosmnácté. Tento rok proběhne v termínu od prvního do devátého srpna,“ připomíná.

Počátky workshopu tedy sahají až do druhé poloviny devadesátých let. Okolnosti vzniku přibližuje následovně: „Zakládali jsme ji s mnoha dalšími českými hudebníky v roce 1997, jako doplněk k někdejším možnostem jazzového vzdělávání u nás. Tehdy jsme zejména já a Jaromír Honzák, kteří jsme měli to štěstí studovat chvíli na Berklee College of Music v Bostonu, cítili potřebu rozjet něco podobného i u nás. Šli do toho s námi tehdy také Poláci, kteří s námi na Berklee byli. Vymysleli jsme koncept, který funguje velmi dobře do teď a tak jezdí v létě načerpat inspiraci a rady do dalšího muzikantského života jak začátečníci, tak pokročilí,“ pochvaluje si.

Návraty k osvědčené klasiceOn sám se stále snaží vzdělávat. I když se dnes hodně vrací k nahrávkám, které ho oslovily v mládí, je otevřený nové hudbě všech žánrů. „Zajímá mě veškerá muzika. Kdysi jsem vystudoval klasickou konzervatoř – jiná možnost totiž v Československu nebyla. Od té doby rád poslouchám vše od klavírních sonát po symfonie. Ty jsem si zejména oblíbil, když jsem hrál v orchestrech na tympány,“ vysvětluje svůj zájem o takzvanou vážnou hudbu.

 

„V poslední době se nicméně často vracím k deskám, které ve mě vzbudily prvotní touhu věnovat se hudbě,“ pokračuje. „Šlo třeba o Ellu Fitzgerald či Tommyho Flanagana. Pokud hudba, kterou slyším dnes, stojí na těchto základech nebo když ve mně vyvolá podobný stav, mám pocit, že žiju, a že svět je zalitý sluncem,“ směje se. „Je to zkrátka věc emotivního prožitku. A co takový Ellington s Armstrongem! Nedávno jsem náhodou objevil jejich společné album. Prostě paráda. Ale neznamená to, že jsem staromilec,“ dodává rychle. „Před pár týdny mě například zaujalo vystoupení Roy Assaf Tria v klubu Jazz Time. Parádně mezi sebou komunikují a hrají úžasně dynamicky.“

Pro Martina Šulce je každý z jeho vlastních koncertů stejně významný a jen těžko vybírá několik konkrétních. „Je jedno, zda hraji v klubu či na větším pódiu. Myslím dokonce, že klubové hraní je pro nás – jak jsme se shodli například s Karlem Růžičkou nebo s Brianem Charettem – po hudební stránce mnohem důležitější, protože v té intimní situaci můžeme komunikovat úplně nejlépe. Zajímavé je, že tohle vnímají i někteří posluchači. Vidí to z bezprostřední blízkosti a to je na klubové produkci přitahuje. Je to jako přijít k výtvarníkovi přímo do atelieru. Znáte ten pocit?“ pokládá řečnickou otázku nakonec. „Hodně se teď nicméně těším na koncert s famózním kytaristou Paulem Bollenbackem v klubu U Malého Glena 31. července,“ doplňuje.

Spustit audio
autor: Jan Mazura