Marcus Miller – Renaissance

Posledním Millerovým albem byl živý záznam TUTU Revisited, na němž nově reinterpretoval Davisovu tvorbu poloviny 80. let. Podle některých kritiků to však basista s koncertními poctami a návraty do minulosti v posledních letech přeháněl:

„Neměl by už Marcus přestat být melancholický a začít dělat něco nového a ne se stále odkazovat na Milese? Jeho tribute koncert byla hodinová medley známých i neznámých skladeb z Davisova repertoáru. Nikterak zajímavá aranžmá, často jen stručně naznačené téma rychle přerůstající v jiné, vše podložené groovem a neutuchajícím pocitem mírné nepřipravenosti,“ komentoval vystoupení Millera na loňském North Sea Jan Mazura v Harmonii.

Pusťte si krátký dokument o vzniku alba:

Potřebu změny si časem uvědomil zřejmě i sám basista. Promluvil o tom v nedávném rozhovoru pro slovenský deník SME. „Uvědomil jsem si, že potřebuji změnu - chtěl jsem se posunout dál jako autor, znovu se vrátit k vlastní tvorbě. Cítil jsem to jako jisté znovuzrození, proto to album dostalo takový název,“ řekl Miller slovenskému listu.

Změna to v každém případě není tak drastická: kmenovými členy ve studiu zůstávají Sean Jones (trubka), Alex Han (alt saxofon), Federico Gonzales Pena (klávesy) či Louis Cato (bicí), kteří již navštívili Prahu právě s davisovským projektem TUTU Revisited před dvěma lety. Je zde však také pěkná řádka „alternací“ (Adam Rogers, Maurice Brown), hvězdných hostů (Dr. John, Gretchen Parlato), ale CD hlavně překypuje novou autorskou tvorbou.

Výbušný otvírák Detroit stojí na velmi výrazném motivu s funky rytmikou. Millerův příznivce tu uslyší v koncentrované podobě vlastně vše, co od „svého“ basisty očekává: technicky dokonalý slapping, těžkotonážní groove, sólovou exhibici – zde v leaderově sóle s nezvyklou tečkou v podobě výrazně zvukově zkreslené baskytary. Krátce se v závěru blýskne na altku benjamínek Alex Han (je mu teprve 22 a stále studuje, hrál už ale také se Stanley Clarkem).

Podívejte se na koncertní verzi skladby:

Baladičtější rovina přichází na řadu v následující Millerově Redemption, a zejména February, v níž po delší době leader angažuje akustického pianistu (zde Federico Gonzales Pena). Hlavně February (asi i díky saxofonistovi) neskryje nádech smooth/pop jazzu 80. let (řekněme typu Boba Jamese, nebo Davida Sanborna).

„Poctám“ se Miller nevyhýbá ani na novém albu. Je zde přitom cítit jistá nostalgie po deskách, na kterých sám vyrostl. Z repertoáru kultovní funkové skupiny War pochází první z coverů: Slippin' Into Darkness. Poprvé se tu výrazněji projeví Millerův další objev: třicetiletý držitel Grammy, trumpetista Maurice Brown. Ten je originální postavou rozkročenou mezi ryzím jazzem, funkem a hip-hopem, ale jeho fundament vychází rozhodně z jazzu (na tuto cestu jej prý přivedl Wynton Marsalis).

Sympatickou vokální a žánrovou odbočkou je portugalsky zpívaná Setembro Ivana Linse. Vycházející hvězda současného jazzu Gretchen Parlato se zde vyjevuje ve velmi příjemné poloze, pro niž by možná Miller měl najít mnohem výraznější uplatnění.

Extrémní polohy (relaxované přednesové plochy versus rockově výbušné exhibice) se střídají v již názvem vypovídající Jekyll & Hyde. „Začíná dechy typickými pro Art Blakey & The Jazz Messengers…a pak se najednou zvrhne do Hendrixe – něco na způsob černých rockových kapel, které hrály, když jsem přišel do New Yorku, jako Mother Night. Tak se pohybujeme tam a zpět,“ komentuje skladbu Miller.

„Staronovým“ prvkem jsou v Millerově bandu kytaristé (dříve hrával dlouho s Deanem Brownem, na koncertech však již dlouho ne). Jednak je to člen současné koncertní kapely Adam Agati, ve studiu pak mnohem častěji známý Adam Rogers (v Praze hrál např. v elektrické kapele Chrise Pottera Underground). Ve srovnání s jinými projekty, na nichž participují, nicméně na Millerově Renaissance nedostávají tolik prostoru a jejich role tkví hlavně v rytmické podpoře. Rogers je nejznatelnější např. v Millerově Revelation:

Millerova autorská Cee-Tee-Eye je dalším ohlédnutím do 70. let. Prvotní inspirací byl kultovní label CTI Records a práce producenta Creeda Taylora, který tehdy do svých studií přivedl osobnosti jako Freddie Hubbard, Grover Washington, Jr. nebo Bob James. Kompozici dominuje sólo zmiňovaného trumpetisty Maurice Browna:

Mnohem víc než následující hitovka Tightrop od současné R&B hvězdy Janelle Monae s hostujícím Dr. Johnem stojí za zmínku zbývající balady: ať už ryze sólové (Nocturnal Mist, I'll Be There), tak s kapelou. Do druhé kategorie patří Gorée, věnovaná imaginárnímu africkému ostrovu v předkolonizačním období. Je jistě škoda, že se tu Miller poprvé a naposled prezentuje s nástrojem, který rovněž brilantně ovládá: totiž s basklarinetem.

Při ohlédnutí za Millerovou diskografií posledních let se zdá, že od průlomového alba M2 (rok 2001) již nepřináší tolik nového a originálního jako dříve. Renaissance provázela silná slova o „změně směru“ a návratu k původní tvorbě, celková estetika a kompoziční nápady se však až tolik nemění. Což může potěšit Millerova skalního fanouška, ale s odstupem let to pravděpodobně nebude znamenat nijak závratný milník v basistově tvorbě.

Marcus Miller – Renaissance

Marcus Miller – baskytara, basklarinet

Louis Cato – bicí

Alex Han – alt saxofon

Maurice Brown – trubka

Adam Agati, Adam Rogers – kytary

Federico Gonzales Pena – Fender Rhodes

Kris Bowers, Bobby Sparks – piano

Hosté: Dr, John, Gretchen Parlato, Ramon Yslas, Rubén Blades atd.

Label: Dreyfus Jazz, 2012

www.marcusmiller.com