Roman Pokorný: Ellingtonovská pocta éře krystalického jazzu

Roman Pokorný při natáčení alba Cab to Cotton Club

Kytarista a skladatel Roman Pokorný pravidelně koncertuje a vydává alba. Opakovaně na svých nahrávkách také vzdává hold svým slavným vzorům. Ať už to bylo dvojalbum Feelin' The Spirit k poctě kytaristy Granta Greena z roku 2013 nebo novinka Cab to Cotton Club, na které se vyznává ze svého obdivu k Dukeu Ellingtonovi. Poslechněte si celý rozhovor v audiu!

„Je to hodně komorní album,“ představuje Pokorný nahrávku, kterou vydal na svém vlastním labelu. „Mám tendence se stále vracet do doby konce 50. a začátku 60. let, kdy se mi jazz líbí nejvíc. Pak se myslím začal kazit vlivem free-jazzu, rocku, soulu a tak dále. Někdo to třeba tak nechápe, ale když se bavíme o jazzu v krystalické podobě, tak pro mě je to právě toto období,“ uvažuje.  

„Mám rád i jiné polohy jazzu, ale toto považuji za takový základ. Taky jsem si z té doby koupil kytaru Gibson Super 400 a jel jsem pro ni devět hodin do Německa,“ dodává s úsměvem. Klasické je i obsazení nahrávky, na kterou přizval amerického varhaníka Briana Charetta a bubeníka Daniela Šoltise. Více o ní v našem rozhovoru:

Roman Pokorný – Cab to Cotton Club

Zmíněnou kytaru můžeme slyšet i na tomto albu, nebo jsi použil více nástrojů?

Hraji tady tak, jak se hrálo dřív. V 50. letech neuslyšíte, že by kytarista měnil na nahrávce kytaru. To je pozdější záležitost. Muzikanti tehdy měli maximálně dva nástroje a vždy hráli na jeden. Neumím si představit desku Jima Halla, Kennyho Burrela nebo Wese Montgomeryho, že by na ní měnili kytaru. Teď jsme zvyklí střídat kytary dle nálady, ale tenkrát to tak nebylo. Měli na prvním místě muziku a kytara s aparátem byl jen prostředek. U nás je krásným příkladem David Dorůžka. Ten si koupil ve 14. letech kytaru Gibson a hraje na ni dodnes.

Proč právě Duke Ellington?

Duke Ellington je mým oblíbeným skladatelem už od  mých prvních vážnějších zájmů o jazz. Dlouho jsem přemýšlel, jaké spoluhráče oslovit na natáčení tohoto alba a přemýšlel jsem i o obsazení. Nakonec jsem zvolil amerického varhaníka Briana Charetta, který už delší dobu hrává v České republice a natočil tu několik alb. Delší dobu jsem taky váhal s bubeníkem a nakonec jsem moc rád, že jsem oslovil Dana Šoltise. Oni jsou navíc velmi dobří přátelé. Řekl bych až kamarádi.

Čtěte takéRozhovor měsíce: V Brooklynu s Romanem Pokorným

Co musí splňovat muzikant, zvlášť když to není tvůj pravidelný koncertní spoluhráč, abys jej oslovil ke spolupráci na albu?

Jde o to, že mám v hlavě ucelené projekty. Nikdy to nejsou jen různé skladby na jedné desce. Nikdy to nebývá co pes to jiná ves. A protože mám v hlavě hudební vizi, tak si podle toho říkám, kdo by tam byl asi nejlepší. Protože mám možnost brát si na koncerty různé bubeníky, mam možnost si je vyzkoušet v praxi. Takže jim třeba řeknu: „Tahle deska má být komorní. Ve stylu west coastu, cool jazzu a podobně. Je potřeba celou desku nahrát metličkami. Takže dnes celý koncert nevezmeš paličky do ruky a uvidíme (smích).“ No a najednou mě někdo překvapí a řeknu si. „On ten Šoltis hraje výborně těma metlama.“

Jak jsi vybíral z té spousty Ellingtonových skladeb?
To bylo jednoduché. Většina jich je z jazzbooku od Aebersolda, se kterým jsem kdysi cvičil. Byly to noty s kazetou nahrávek. K tomu jsou přidané zásadní skladby jako In a Sentimental Mood, kterou považuji za jednu z nejkrásnějších balad.

Podívejte se na klip k albu:

Předchozí desku Brooklyn Session jsi nahrával ve Spojených státech s tamějšími muzikanty. Jak se liší přístup studií a muzikantů tady a tam?
Brian je Američan, takže v tomto případě se to moc nelišilo. Studia v Americe pracují víc profesionálně, a pokud někdo vyhlašuje pauzu, tak to musí být ten, kdo to nahrávání platí. V Čechách je to víc na kamarádské bázi, ale zase si tady do toho zvukaři nechají mluvit. A tak spolu můžeme vybírat třeba mikrofon, což by se v Americe považovalo nejspíš za nezdvořilost. Tam jsou ty profese striktně oddělené. A já zase nemusím mít při nahrávání nějakou striktní disciplínu. Ono to k jazzu snad ani nepatří (smích). Nedávno jsem ale natáčel v Sonu s Robertem Balzarem projekt pro britskou firmu a tam ti kluci tedy šlapali jak hodinky.

Jsi jedním z koncertně nejaktivnějších českých jazzových muzikantů. Je pro tebe důležitý kontakt s publika?

Pro mě je důležité hrát. Uvažoval jsem dokonce jednu dobu, že bych se odstěhoval někam do teplých krajin. Třeba na Kubu. Umím se vžít i do role plážového povaleče, ale bez muziky a projektů bych se ukousal. Mám na několik let naplánované, co budu dělat. Aktuálně třeba s Petrem Kalfusem plánujeme spolupráci s Jazz Dock Orchestra.