Uloveno na síti: Jazzové nálady babího léta

29. září 2017
Omar Lye-Fook a Courtney Pine

Courtney Pine, Bob Reynolds či Mammal Hands. Vychází spousta výborné muziky, která dokáže zahnat podzimní melancholii, nebo z ní alespoň udělat příjemný pocit.

Bob Reynolds – Hindsight

Americký saxofonista si letos postavil na poličku Grammy díky spolupráci se Snarky Puppy na jejich vydařeném dílku Culcha Vulcha. Ideální čas vydat osmé (dle oficiálních informací, jinak cca desáté, počítáme-li koncertní tituly) sólové album.

Kromě protagonisty na něm perlí také pianista Aaron Goldberg, a i další spoluhráči, basista Reuben Rogers (Charles Lloyd, Diane Reeves) a bubeník Obed Calvaire (SF Jazz Collective, Richard Bona), patří k dávno renomovaným. A člověk si nechtě znovu uvědomí, že ani ve Státech nemají jazzmani na růžích ustláno.

Vždyť hotová a velmi zdařilá kvartetová nahrávka ležela prý Reynoldsovi v šuplíku od roku 2008 (!), než se ji podařilo dostat důstojně na svět. Nepomohlo ani, že mezitím exceloval nejen v řadách Snarky Puppy, ale i v kapele slavného pop-blues-rockového zpěváka a kytaristy Johna Myera.

Je dobře, že i díky zmíněné sošce gramofonku konečně „stála za vydání“. Jestli hledáte ideální soundtrack k babímu létu, zkuste třeba procítěné balady When It’s Over nebo Swedish Blues. Přejeme příjemný podzimní poslech.

Courtney Pine – Black Notes from the Deep

Courtney Pine nabízí ukázku z alba plánovaného na konec října. Jde o jednu ze čtyř písní, na kterých hostuje úspěšný soulový zpěvák Omar Lye-Fook, známý jak sólovými nahrávkami, tak duety s ikonami jako Stevie Wonder či Erykah Badu.

Netřeba dodávat, že uhrančivý vokál a písňová forma přidává desce na „komerční“ přitažlivosti. Můžeme-li soudit podle pilotního singlu, po předchozím albu komorních baladických duetů Song (2015) půjde o návrat k nakažlivě tanečním groovům.

Guilhem Flouzat Trio – A Thing Called Joe

Album A Thing Called Joe vzniklo tak trochu náhodou a poutá pozornost nejen díky umu kapelníka, nadějného mladého bubeníka Guilhema Flouzata, ale také zásluhou pianisty Sullivana Fortnera (též Roy Hargrove, Theo Croker).

„Proč nenahraješ svoje trio se Sullivanem? Jako neformální session se standardy a snadno hratelnými kousky, to bych si rád poslechl,“ ponoukl Guilhema e-mailem přítel a dlouholetý spolupracovník, francouzský pianista Laurent Coq.

Flouzat poslechl – a vznikl další z mnoha příkladů, že i ke standardům lze ve formátu akustického pianového tria stále přistupovat invenčně a osobitě.

Mammal Hands – Shadow Work

Agilní britský nu-jazzový label Gondwana chystá třetí album východoanglických Mammal Hands. Trio na něm pokračuje směrem, který určily už předchozí tituly: rozvádí inspirace minimalismem, spiritualitou Pharoah Sanderse, meditativními postupy indické hudby i ostrovním folkem.

Sound působí stále svěže a neoposlouchaně. Firemním kolegům Portico vyrostla velmi silná „konkurence“. Melancholie v té nejkrásnější podobě.

Malija – Instinct

Příznivci britské scény vědí, že název Malija vznikl ze tří mimořádně zajímavých jmen. Svého druhu „superskupinu“ tvoří pánové s vlastními kapelnickými zásluhami i řadou sidemanských zkušeností: anglický saxofonista Mark Lockheart (Loose Tubes, Polar Bear, Django Bates), londýnský pianista Liam Noble (Bobby Wellins, Ingrid Laubrock) a původem dánský, v Británii působící basista Jasper Høiby (člen kapely Phronesis).

Jako trio Malija spoluhráči dali dohromady „až“ v roce 2014, na základě objednávky newyorského Xerox Rochester International Jazz Festivalu, ale všichni tři se sešli už na ceněném Lockheartově titulu In Deep (2009).

Novinkou Instinct navazují na předloňský zdařilý titul The Day I Had Everything, kde vytvořili osobitý styl „melodicky silné komorní hudby, s příchutěmi rozprostřenými od bluegrassu přes tango až soudobé klasice“, jak se vyjádřili v The Irish Times.

„Všechny ty vlivy pocházejí z našich odlišných muzikantských zkušeností na vibrující londýnské scéně. Londýn je zkrátka také nadnárodní žánrový tavící kotlík, podobně jako New York, ale s úplně odlišnými vlivy a zvukem, než je ten americký,“ vysvětluje Lockheart zaměření kapely, která záměrně „vytěsnila“ použití bicích nástrojů.