Uloveno na síti: Medeskiho hrátky s mellotronem a další letní vylomeniny

John Medeski, Pat Sansone, Jonathan Kirkscey, Bobby Grant – Mellotron Variations

John Medeski má novou hračku. Mellotron. Spolu se třemi dalšími nadšenci pro tohota pradědečka syntezátorů se podílel na koncertním filmu Mellotron Variations, který doprovází i hudební album. Spolu s ním na dnes již historický nástroj hraje a improvizuje např. Pat Sansone, známý z alt-rockové kapely Wilco.

Mellotron není svojí povahou zrovna nástroj pro hbité prsty jazzových virtuózů a hudba na Mellotron Variations skutečně evokuje už samotným soundem spíše psychedelii 60. let a tehdejší první pokusy s hudební elektro(fo)nikou. Byť kompozice tu jsou nové, původní, jen pro tuto příležitost vytvořené. Což vůbec neznamená, že by nahrávka nebyla zajímavá, právě naopak.

Robben Ford & Bill Evans – The Sun Room

Ti dva zase jednou popírají hranice mezi hudebními žánry. Kytarista Robben Ford se v posledních letech sice prezentoval převážně jako bluesrockový muzikant, ale na výlety k fusion a jazzu nezapomněl. A saxofonista Bill Evans má zase pěkně daleko k jazzovému puristovi. Oba ostatně prošli školou pozdních sestav samotného Milese Davise. Spolu natáčeli už např. v 80. letech v projektu s Randym Breckerem. Album dvou souputníků doplňuje rytmika James Genus a Keith Carlock.

„Podle mě je muzika, kterou jsme vytvořili na The Sun Room, zcela bez limitů. Miluji blues, jazz i funk a na tomhle CD najdete tohle všechno, hrané na nejvyšší úrovni,“ nechal se bez falešné skromnosti slyšet Bill Evans.

Animal Society – Rise

Psal mi trochu dotčeně jeden britský jazzový promotér: Když jsou všichni tak odvázaní z londýnské scény, proč se nepodívám taky trochu severněji? Měl pravdu, zajímavé věci se dějí i ve Skotsku, dokonce se mluví o nové vlně skotského jazzu.

Mladá partička Animal Society, vedená kytaristou Joem Williamsonem, finalistou ankety „Nejlepší mladý skotský jazzman roku 2018“, kterou vyhlašuje organizace Jazz From Scotland (bývalá Scottish Jazz Federation), si vyložila fusion po svém. Fúzuje jazz s rockem, ovšem se současnou podobou prog rocku i s post-rockovými postupy. Výsledek zní energicky a přitom nápaditě. Debutové EP Rise obsahuje sice jen čtyři skladby, ale podle tradičních počtů jde vlastně o poctivé čtyřicetiminutové LP.

Houston Person – Just A Lucky So And So

Kariéra kalifornského saxofonisty Houstona Persona (1934) patří k důkazům, že jazz je elixír mládí. Nebo alespoň stimulant neuvěřitelné výdrže. Person zažil zlaté časy hard bopu i soul jazzu. Hrával s Horacem Silverem, Grantem Greenem, Jimmym Smithem. První profilovou desku Underground Soul! vydal u labelu Prestige v roce 1966. Ta zatím poslední vychází nyní, v mistrových čtyřiaosmdesáti (!) letech. A půlkulatiny oslaví Person už 10. listopadu. Pořád mu to hraje obdivuhodně.

„Hrát s ním, to je jako zažívat historii jazzu v současnosti,“ prohlásil jeden z jeho spoluhráčů, kytarista Rodney Jones. Přitom dvaašedesátiletý „mladíček“ Jones má v profesním životopisu například spolupráci s Dizzym Gillespiem a s Houstonem Personem točil prvně už v roce 1997.

Steve Cole – Gratitude

Americký saxofonista Steve Cole je už v rámci žánru hodně populární a není tajemstvím proč. Nabízí snadno přístupný, pohodový smooth jazz. Nijak výjimečný, mohli bychom utrousit, ale coby letní pohodová kulisa vyhovující. Ale. Deska Gratitude a její uhlazená líbivost má nečekaně hlubší podtext.

Cole věnoval nahrávku rodině, která zažila boj se smrtelnou nemocí. Naštěstí úspěšný. Dále ji dedikoval všem, kteří mu pomohli těžké časy snášet. Věří totiž „v léčivou sílu hudby“. S vědomím onoho upřímného osobního ponoru umělce a oné snahy o pozitivní vibrace pak působí i zdánlivě řemeslný popík mnohem závažněji.

Kevin Hays & Lionel Loueke – Hope

Tahle deska se teprve chystá k vydání na 30. srpen. Ale dvě kompozice, které jsou již k dispozici, stojí za sdílení!

Pánové si vystačili v duu dvou akustických harmonických nástrojů, ale vůbec to neznamená, že by hudba neměla svůj groove. I u nás populární Lionel Loueke přece s chutí hraje na kytaru i vyloženě perkusivním způsobem. K tomu přidejme typickou africkou rytmickou třepotavost jeho stylu. Kevin Hays si s Lionelem v pestrosti hry nezadá, také piano s gustem plní různé „úkoly“, harmonické, rytmické, basové i melodické. Navíc oba muzikanti zapojili kvůli zaplnění zvukového prostoru i hlasivky. Jednoznačně půjde o majstrštyk.