Vinyl Story: Duke Ellington a jeho napodobenina newportského koncertu

3. září 2018
Duke Ellington – Ellington at Newport (1956)

V prvním poprázdninovém Vinyl Story se zaměříme na nahrávky Dukea Ellingtona z festivalu v Newportu roku 1956. Čtěte příběh alba Ellington at Newport, spojujícího v jeden celek živé a studiové záznamy.

Vystoupení Duka Ellingtona, které se konalo na Newportském jazzovém festivalu 7. a 8. července 1956, v noci ze soboty na neděli, patří k nejpamětihodnějším momentům jazzové historie. Znamenalo také předěl v Ellingtonově kariéře: v předchozích letech činnost jeho orchestru stagnovala, po úspěchu v Newportu začala další velmi tvůrčí etapa.

Pozoruhodná je také geneze desky Ellington at Newport, Ellingtonovy vůbec nejprodávanější nahrávky. Byla tehdy totiž z větší části natočena dodatečně ve studiu a teprve po 43 letech vyšla úplná verze, kombinující všechny snímky, které v Newportu a krátce po něm tehdy vznikly.

Koncert zaznamenaly dva zvukařské týmy. Vydavatelství Columbia Records postavilo své mikrofony na jedné straně pódia, aby se tak vytvořila nahrávka pro chystanou koncertní desku. Štáb rádia Hlas Ameriky umístil mikrofony na opačnou stranu pódia, aby mohl vysílat vystoupení živě.

Nejdříve hrál Ellingtonův orchestr v redukované sestavě. Vystoupil jen krátce v půl deváté večer. Hlavní část Ellingtonova vystoupení začínala půl hodiny před půlnocí slavnou skladbou Take the „A“ Train.

Podívejte se na krátký dokument, přibližující okolnosti slavného koncertu:

Muzikoložka Katherine Williamsová ve své úvaze o Ellingtonovi, zařazené do knihy New Conceptions in Jazz, napsala: „Vystoupení v Newportu je považováno za milník v dějinách jazzu, zvláště pro improvizovanou mezihru Paula Gonsalvese mezi Diminuendo in Blue a Crescendo in Blue, která měla 27 chorusů.“

„To sólo bylo téměř všeobecně oceněno a George Avakian jej ve své recenzi koncertu oslavil jako ‚jedno z nejdelších a nejzajímavějších tenorsaxofonových sól, jaké kdy byly zaznamenány na desky’. Využití dvou sad mikrofonů (pro Columbia Records a pro rádio Hlas Ameriky) ovšem vyvolalo určitý zmatek.“

„Když Gonsalves začal svou rozsáhlou improvizaci v Diminuendo and Crescendo in Blue, obrátil se k nesprávným mikrofonům. A tak to živé sólo, z něhož šlo tolik energie a nadšení, a které bylo oceněno tak velkým potleskem, bylo mikrofony firmy Columbia zachyceno jen nekvalitně. Ellington a Avakian sice Gonsalvesovu chybu zaregistrovali a divoce na něj gestikulovali, aby se obrátil ke správnému mikrofonu, Gonsalves však byl až příliš zabrán do hry, aby si toho všiml.“

Původní Gonsalvesovo sólo na desce nakonec zůstalo i přes horší zvuk nahrávky ˗ prostě se zopakovat nedalo. Až o víc než čtyřicet let později, díky spojení nahrávek z obou mikrofonů, mohlo být vystoupení uspokojivě prezentováno v autentické a zároveň technicky kvalitní podobě. Na desku, která vyšla už v roce 1956, byl koncert z větší části znovu natočen ve studiu, aby vyhovoval technickým požadavkům.

Duke Ellington – Ellington at Newport (1956)

Mezi předělávkami byla i třídílná The Newport Jazz Festival Suite, kterou přímo pro festival v roce 1956 napsali Duke Ellington a Billy Strayhorn. Nová nahrávka, pořízená ve studiu půldruhého dne poté, 9. července 1956 odpoledne, byla pro vytvoření atmosféry spojena s autentickým potleskem a ohlasem publika v Newportu.

George Avakian se hned po vystoupení poradil s Ellingtonem a shodli se, že následující den, v pondělí odpoledne, nahrávku opraví, včetně rekonstrukce Gonsalvesovy improvizace. Jak vysvětluje producent a jazzový DJ Phil Schaap:

Vinyl Story s Janem Konopáskem: Se Studiem 5 jsme měli hrát před Coltranem, soudruzi to překazili

Saxofonista Jan Konopásek

V druhém díle nového pořadu Vinyl Story jsme uvítali saxofonistu Jana Konopáska, zakládajícího člena skupin Studio 5 a SHQ. V Československu začínal u Karla Krautgartnera, za oceánem se proslavil po boku Woodyho Hermana. Ve Vinyl Story zavzpomínal na album Studia 5 ‒ Modern Jazz z roku 1961.

„Bylo jednodušší nahrát koncertní vystoupení znovu ve studiu. Ale když dělali studiovou rekonstrukci Diminuendo in Blue a Crescendo in Blue, Duke Ellington novou nahrávku zamítl. To vedlo k jinému nakonec odmítnutému pokusu ˗ aby Gonsalves hrál souběžně se svým sólem a vlastně tak natočil overdub na pásek z Newportu.“

Katherine Williamsová o často diskutované studiové napodobenině newportského koncertu dodává: „Úvahy o znovunatočení Gonsalvesova sóla vyvolávají pochyby. Především ˗ pokud je improvizace chápána jako spontánní vyjádření hudebních myšlenek, reagující na živou kapelu a probíhající dění, jak potom může být znovu vytvořena?“

Autentické záznamy koncertu byly citlivě rekonstruovány do stereofonní podoby o mnoho let později. Roku 1996 se totiž našel v archivu Hlasu Ameriky kompletní pásek s nahraným koncertem. A tak spojením dvou záznamů z různě umístěných mikrofonů mohla vzniknout dosud neslyšená podoba, vydaná v roce stého výročí Ellingtonova narození, tedy 1999. Na rozšířené a edičně velmi kvalitně zpracované dvojdiskové verzi alba Ellington at Newport tedy najdeme jak autentické koncertní záznamy, tak i studiové předělávky.