Vinyl Story: Jazzrockový Gustav Brom je i po letech svěží

Album Polymelomodus vyšlo roku 1977 a v diskografii Gustava Broma má výrazné místo. Je to jedna z nejlepších desek orchestru, který měl v době natáčení za sebou více než 36 let existence, prošel řadou stylových proměn, dokázal hrát pop music i hudebně objevné a posluchačsky náročné kompozice.

Lubomír Dorůžka v textu na obal desky Polymelomodus napsal: „Bártkův Polymelomodus i Hniličkův Festival by mohly stát v repertoáru každého dnešního světového big bandu: je v nich dost jazzové spontánnosti i dostatečný prostor pro sólovou improvizaci.“

„Mojmír Bártek (v době nahrávky šestatřicetiletý) patří ke střední generaci bromovských autorů. Jeho Polymelomodus vychází v krajních částech z celotónového modelu, kombinovaného s chromatickými sestupy v trubkách; základem střední pomalé části, kterou přednáší Audesův baryton, je dvanáctitónová řada. Ale ‚normální‘ jazzový posluchač takové technické detaily nejspíše nepostřehne: pro jeho celkový dojem bude rozhodující spíše hutný orchestrální zvuk i výrazná sóla tenoru, trombonu a barytonsaxofonu.“

Druhá polovina alba začíná skladbou Bounty, podepřenou elektrickou kytarou Igora Vavrdy a syntezátorem Moog. Pak následuje Romance nad Mží. Napsal ji barytonsaxofonista Josef Audes, který hrál s Bromem od roku 1959, patřil tedy s Hniličkou a Františkem Navrátilem ke „služebně nejstarším“ členům. Byl jedním z nejoceňovanějších českých jazzových sólistů a zároveň schopným skladatelem.

Ivan Poledňák v recenzi na Polymelomodus napsal: „Hniličkova skladba Bounty, jež stranu otevírá, se mi líbí víc než obsáhlejší a náročnější Festival, a to právě pro svou bezprostřední sdělnost, taneční živost, jednotu obsahu a vyjádření. Volně plynoucí Audesova Romance nad Mží je na můj vkus až příliš sentimentálně sladká, ale plní dobře svou úlohu ve zmíněné stavbě a dává znamenitou příležitost svému skladateli jakožto instrumentalistovi.“

Album uzavírá skladba Do It Again, na obalu uvedená i pod českým titulem Udělej to ještě jednou. Bromův orchestr ji sice převzal podle verze, kterou nahrál brazilský pianista Eumir Deodato de Almeida, ale to už byla adaptace. Původní nahrávka je zpívaná a zřetelně rocková: vyšla roku 1972 jako úvodní skladba alba Can't Buy a Thrill americké skupiny Steely Dan.

V Deodatově úpravě hraje hlavní motiv flétna, nechybí poměrně dlouhé kytarové sólo. Aranžmá kytaristy Igora Vavrdy se Deodatovy verze vcelku drží, zní zde však celá dechová sekce, v níž má flétna jen nenápadnou roli. Byla natočena i mírně odlišná verze téže skladby, vznikla pro brněnský rozhlas pod názvem Kočičí vrch.

Bromův Polymelomodus jen dokládá mimořádnou univerzálnost, ke které se jeho big band postupem let propracoval. Sám Brom to v roce 1976 zrekapituloval: „Swing nás chytil ještě jako kluky a omámil nás zrovna tak, jako před nedávnem okouzlil tu další mladou generaci beat (...). Kritika nám někdy vytýkala, že kopírujeme, ale já si myslím, že když chce člověk dokázat něco vlastního, musí napřed poznat to, co už před ním vymysleli ti druzí, a servat se s tím.“