Vinyl Story: „Pudovkin“ Luděk Hulan a jeho jazzová duše

Luděk Hulan byl hudebním nadšencem už od dětství. Už začátkem čtyřicátých let poslouchal jazzové desky, od roku 1947 hrál jazz v amatérské kapele. Učil se na klavír a housle, ovšem ve hře na kontrabas byl spíše samouk. Cvičil tak intenzivně, až si způsobil obrnu nervů a tím pádem se nemohl přihlásit na konzervatoř. Ale hudební kariéru mu zdravotní problémy nepřekazily. 

V letech 1957‒1958 Hulan působil v souboru Karla Krautgartnera a po jeho rozpuštění založil s Karlem Velebným, Janem Konopáskem, Vladimírem Tomkem a Ivanem Dominákem skupinu Studio 5. V průběhu let 1961‒1964 Hulanovo Jazzové studio nahrávalo celkem často v rozhlase, na deskách mu však vyšlo jen několik skladeb.

Album Jazz In My Soul bylo první ‒ a na mnoho let také poslední ‒ sólovou dlouhohrající deskou Luďka Hulana. Jaromír Hořec na obal LP napsal: „Hulanovy skladby v mnoha ohledech posloucháme jako jeho vyznání. A tím jsme nejlépe popsali esenci Hulanovy kreativní osobnosti. Ve své tvorbě se vyznává ze své neustálé fascinace jazzem a jeho světem. Vytváří tak okouzlující, zamyšlené a vášnivé skladby, které jsou velmi osobní, velmi subjektivní a tím pádem také originální.“

Luděk Hulan deska Jazz in My Soul|foto: Supraphon

Jaroslav Přikryl recenzoval Hulanovo album pro Melodii 8/1965 a mimo jiné napsal: „Když člověk soustředěně poslouchá Jazzové studio, má pocit, aspoň při některých skladbách, že jejich nahrávka je přesvědčivější než živé provedení ‒ to už záleží na okolnostech, za jakých kdo skladbu slyšel někde na veřejnosti. Skutečnost je však taková, že v Jazzovém studiu existuje soubor s mimořádnými schopnostmi vytvořit mimořádné hodnoty. Tato deska je důkazem, že pro moderní jazz v hranicích naší země vykonali členové ansámblu hodně užitečného.“

Návrat z emigrace

Po zdařilém vlastním albu se ale Hulan už na desky moc nedostával. Souviselo i s jeho angažovaností v roce 1968 a následnou několikaměsíční emigrací do Švýcarska. Tam se ovšem ukázalo, že by se hudbou živit nemohl. Pro Hulana, bytostného muzikanta, navíc úzce svázaného s českou jazzovou scénou, to bylo neúnosné ‒ a tak se roku 1969 vrátil zpátky, bez manželky a bez dcery. Za jeho života mu vyšlo už jen jedno album, Milá společnost, nahrané v květnu 1977, vydané 1978.

Jiří Stivín o Hulanovi řekl v televizním dokumentu Milý společník „On tomu opravdu věřil. Když hrál, byla to pro něj ta nejvyšší naléhavost. I když lidi tomu jazzu třeba moc nerozuměli, říkali si ‒ ono na tom asi něco bude, když to s tím člověkem dělá takový věci. My tomu říkáme, že byl pudovkin, že hraje pudem. (...). Měl takový dar od boha, že v sobě skutečně měl ty spodní proudy, moc o tom neuvažoval a dal tomu jazzu vždycky ten náboj.“