Vladimír Kouřil v Jazzotéce: Koncert Charlese Lloyda pro mě byl univerzitou moderního jazzu

I když nehraje v žádné kapele a nevydává desky, Vladimír Kouřil (77) patří ke skutečným jazzovým osobnostem. Nejen díky svojí publicistické činnosti. Vždyť od roku 1972 byl aktivistou později komunisty zakázané Jazzové sekce. Jazzovému žánru ohromně přispěl také svojí činností organizační. Mimo jiné se podílel na pořádání Pražských jazzových dnů v letech 1974 až 1981.

Vedle toho patří také k pamětníkům začátků rock’n‘rollu v českých zemích, což vedlo ke vzniku první z řady jeho knižních publikací (Český rock‘ n’roll 1956-69, další knihy už jsou ovšem jazzové nebo beletristické).

Když je pan Kouřil hostitelem vyzván, zda by nevyzdvihl první nahrávku, která ho dovedla k jazzu, vzpomíná: „Mám to štěstí, že jsem se narodil na konci války, takže jsem prožil od začátku celý vývoj rockové hudby a moderního jazzu. V našich podmínkách jsme sice zdaleka neměli vše, co bychom chtěli slyšet, také jsem dlouho neměl gramofon, ale jako jednu z prvních desek si vybavuji EP Gustava Broma se zpěvačkou Gery Scottovou. Jinak jsem si kupoval Krautgartnera… SHQ ještě dlouho neměli žádnou desku.“

Martin Brunner st. charakterizuje Vladimíra Kouřila jako člověka „celý život ponořeného do hudby“, host ale upozorňuje na důležitý fakt, že celý život se hudbou neživil: „Celý život jsem byl projektantem kanalizací, vodovodů, plynovodů a zdravotní techniky. Teprve loni jsem v tomto oboru ukončil živnost. Vše ostatní jsem dělal jako koníček.“

O to obdivuhodněji působí ohromný objem nejen publicistické práce „pro jazz“, kterou má pan Kouřil v katalogu a která zahrnuje vedle tisíců článků například publikace Starý a mladý pán hrají jazz (1998), Jazzová sekce v čase a nečase (1999), knihu esejů o jazzu Africké květiny (2016), dramaturgii výstav či podíl na několika televizních dokumentech.

Palma se zásuvkou

Zadání, aby pro Jazzotéku vybral velmi omezené množství pro sebe natolik důležitých desek, že by si je vzal i na pustý ostrov, uvedl host vtipným dotazem, zda tam pak bude na palmě hledat elektrickou zásuvku. Ale samozřejmě přistoupil na hru:

„Nebylo to snadné, ale dvě desky jsem měl jasné od začátku. Forest Flower od Charlese Lloyda a ‚bílé album‘ Keithe Jarretta,“ uvedl pan Kouřil hudbu svého srdce. S tím, že odvysílaná nahrávka skladby Forest Flower bude nikoliv jeho oblíbenější živá verze ze stejnojmenného alba Forest Flower: Charles Lloyd At Monterey 1966, „protože ta trvá dvacet minut“, ale střídmější studiová verze z desky Discovery! (1964).

„Charles Lloyd má pro mě ohromný význam, protože když tady v šedesátém sedmém koncertoval, měl jsem dojem, že jsem po nějaké základní škole najednou ukončil univerzitu moderního jazzu,“ přidává host vzpomínku na první setkání s legendárním americkým hudebníkem, který tehdy pronikl za železnou oponu.

„Jarrettovo ‚bílé album‘ je pro mě mimořádné, mám ho opět spojené s příhodou. Byli jsme v Brně v divadle Husa na provázku a ráno po nějakém tahu nám ho pustila majitelka bytu, kde jsme přespávali. Ta hudba mě naprosto uchvátila a když se deska objevila ve východoněmecké licenci v pražské prodejně německé kultury, mohl jsem si ji koupit,“ připomíná host ve druhém plánu i obtížnou dostupnost nahrávek za dob totalitního režimu.

Diskuse o Jarrettově přínosu vyprovokuje zajímavou debatu o jazzu jako umění, kdy hostiteli někdy trochu vadí u nás (ale nejen u nás) používané „znevažující“ legrační názvy jazzových kompozic. A host dodává, že „veselé názvy“ občas možná „odrážejí rozpačitost skladatele nad tím, co vlastně chce hudbou sdělit“. Ale zároveň vyzdvihuje i opravdu vtipné a trefné tituly skladeb Karla Velebného.

Z Jarrettova legendárního improvizačního alba The Köln Concert, přezdívaného „bílé album“, poté zazní nejkratší, závěrečný track Köln, January 24, 1975 Part II C. Jazzotéka tím pochopitelně nekončí, ale další zasvěcené povídání a od srdce vybrané jazzové trvalky už objevte v autentické audio podobě buď v zářijové premiéře Jazzotéky, nebo kdykoliv prostřednictvím záznamu.