Wayne Shorter v Jazz Testu: Album jako reklama na dobrodružné stáří

26. září 2018

I v pětaosmdesáti se dají dělat velmi dobrodružná a živoucí alba. Takovým počinem je i novinka Emanon saxofonisty Waynea Shortera, kterou pro ČRo Jazz recenzuje Pavel Klusák.

O Shorterovi se dnes pochopitelně uvažuje jako o naprosté legendě. Svůj hlas a styl našel v šedesátých letech, a to jako improvizátor i jako skladatel. Hrál v legendárním kvintetu Milese Davise a od autorského jazzu s ním došel k tomu, čemu se říkalo fúze ‒ k hraniční hudbě, do které proudily vlivy z různých scén včetně rocku i avantgardy, k hudbě, která velmi realisticky odrážela, že posluchači různých žánrů už neexistují izolovaně, ale že ve společnosti se ‒ zdaleka nejen hudebně ‒ kulturní kořeny překrývají a mixují.

Takhle vznikla skupina Weather Report, ve které byl několik let i „náš“ Miroslav Vitouš. Shorter v ní vydržel ovšem až do 80. let. Vytvářel hlubinný, nejednoduchý jazz, ale taky se svou sopránkou povýšil deset alb Joni Mitchellové, se kterou jako jedinou z nejazzového světa měl takto speciální vztah. 

Wayne Shorter vydával v šedesátých letech svá sólová alba u zásadního a ambiciózního labelu Blue Note. Pak si dal 43 let pauzu a nyní se k Blue Note vrátil. Trojalbum Emanon otvírá disk studiových nahrávek pro Shorterův kvartet a velký, třicetičlenný orchestr Orpheus (mimochodem polský). Tahle část je nepochybně jádrem titulu, zní úžasně, není překombinovaná, ale v souběhu impresionistických, neoklasických a postjazzových harmonií připomíná máloco.

Wayne Shorter – Emanon v Jazz Testu

Miles Davis prý před smrtí v roce 1991 řekl: „Wayne, musíš pro mě napsat něco se smyčci a s orchestrem. Ale nech v tom otevřené okno, abych se dostal ven.“ To je prý pramen skladeb jako Pegas a Odpoutaný Prométheus. 

Je důležité, že skladby jsou tak dlouhé. Rytmus, který je výrazný a zároveň nepravidelný, jakoby nekonečně sebeupravující, má trochu hypnotický účinek. Také tu hraje roli rozsáhlá architektura, ve které cítíme návraty motivů a slyšíme vlny hromaděného napětí, ale při té šíři a ezoteričnosti se nedá přehlédnout celá. Není to koncert pro sólistu a doprovazeče, je to bytostné dílo konstelace, kde se všichni vztahují ke všem, v tomhle je rovnostářství a přátelství Shorterova přístupu.

Proti všemu těžšímu tu velké odlehčení představují saxofonové poznámky a přípodoteky samotného Shortera, stejně jako souhra celého kvartetu, který existuje už od roku 2000: Danilo Pérez u klavíru, kontrabasista John Patitucci a bubeník Brian Blade.

Povedený dokument o Blue Note Records vzdělává i inspiruje

Bud Powell při nahrávání alba The Scene Changes v roce 1958

Kultovní „label inovátorů“ má výhodu, že jeho příběh je z velké části příběhem jazzu jakožto žánru. Hlavní síla nového dokumentu Blue Note Records: Beyond the Notes proto tkví ve schopnosti shrnout v pětaosmdesáti minutách nejen esenci významu vydavatelství, ale i podstatu stěžejní americké umělecké formy.

Druhé dva disky naplňují jejich živé nahrávky. Ta souhra a odstíněná imaginace je skvělá, však o nich kritika občas píše jako o vrcholném kvartetu svého druhu, ale musím říct, že zvukový svět Shortera s orchestrem je tak suverénní, že jsem se na něm zasekl a pro jeho jedinečnost ho poslouchám zas a znova.

Podstatné je zmínit, že součástí balení je i komiks, jehož námět napsal sám Shorter, celoživotní milovník komiksů, a výtvarníkem je afroamerický Randy DuBurke. Komiks odráží kvantovou fyziku, buddhismus a další oblíbená témata Waynea Shortera. Je to možná dobrý marketingový tah, ale Shorter vypadá najednou zábavněji a napojenější na mladší komunity. Nevím proč, ale úplně mu to věřím. 

Takže v pětaosmdesáti Wayne Shorter debutuje jako autor komiksu a vydává hudbu pro orchestr. Velmi se to doporučuje jako inspirace: a do komentářů pod videem nám můžete napsat, co plánujete kolem pětaosmdesátky dělat vy. 

Podívejte se na klip k albu Emanon:

 

Jazz Test č. 18

Wayne Shorter – Emanon

Orpheus Chamber Orchestra (CD 1)

Wayne Shorter Quartet (CD 2 + CD 3)