Začínal jsem boucháním do krabic, vzpomíná Martin Šulc
Jak se dostal k bicím nástrojům a jazzu zvláště Martin Šulc, známý poctivým objížděním klubů a hraním s hudebníky jako Karel Růžička, Osian Roberts, Cyrill Oswald, Roman Pokorný, Jan Kořínek atd.? Jaké nahrávky ho přitom doprovázely? Vše se dozvíte v pořadu Jazzotéka.
Nejdříve host tradičně uvede vlastní nahrávku: „Tuhle desku jsme natočili nedávno. Produkoval ji basista Tomáš Baroš pro svého tátu, trumpetistu Julia ‚Ďusa‘ Baroše. Jmenuje se Two For The Road. Vybral nádherné věci, které přesně tátovi sedí, a také fajnové muzikanty, se kterými všichni rádi hrajeme.“
Od nahrávky s klanem Barošů se diskuse přehoupne ke vzpomínkám na Svatobora Macáka: „Mám pocit, že jde o velmi nedoceněný talent. Měl úžasný hudební slovník a nádherný tón. Celý jeho výraz byl unikátní.“
Poté si oba diskutující postesknou, jak se málo vrací k českým deskám, kterých ostatně není tolik, ve srovnání se slavnými nahrávkami třeba amerických hráčů. Z čehož vyplyne logický dotaz, jak se vlastně host dostal k jazzu.
„Tak, že jsem v Liberci v hudebce začal slyšet, že tam dole hraje nějaká kapela. Když jsem chodil domů otrávený z hodin piana, poslouchal jsem za dveřma, říkal si, že tohle má hlavu a patu. Pán, který to vedl, nějaký Ruda Mihulka, mi povídá – co tady posloucháš? Odpověděl jsem, že se mi to líbí…“
Inspirace pokračovala doma: „Postavil jsem si soupravu krabic, do které jsem bušil spolu s nahrávkami z desek a kazet, až se nade mnou táta slitoval, odhlásil mě z piana a přihlásil na bicí. Jako bubeník už jsem pak nastoupil do onoho libereckého školního orchestru, kde mě to chytlo ještě víc.“
K jazzu ovšem Šulce dovedl i další silný impuls: „Do Liberce tehdy jezdíval Karel Velebný. Dělal jednou měsíčně jam sessiony, kde hrál s lokálními muzikanty. Velmi natěšený jsem tam chodil, Velebný měl s sebou vždy nějaké dobré muzikanty z top ligy z Prahy, býval tam mladý Žižka, Švábenský… Myslím, že jednou dorazil i Svatobor Macák.“
Tehdy se host zamiloval i do prvních jazzových nahrávek: „Dostala se mi do rukou malá deska ze série Mini Jazz Klub, myslím na ní hráli Vladimír Žižka, Zdeněk Kalhous, Svatobor Macák a Luděk Hulan. Brala mě zvláště věc Dobrovolní nevolníci. A také tam byly skladby Spinkej, miláčku a Skákej, miláčku. Jestli nahrávku najdete, to bychom si mohli zahrát,“ vysloví host přání.
Tak se i stane. Dodejme, že kapela, o které se mluví, nesla název Jazz Sanatorium Luďka Hulana a EP deska se objevila na trhu v roce 1976.
Na vojně studoval Weckla
Na teplické konzervatoři nejdříve cítil bubeník rozčarování. Hudba, kterou měl rád, jako kdyby tu neexistovala. „Ale pak přišel na školu Míra Honzák, se kterým jsme strávili hraním dvě dekády. Pak už to byl ráj na zemi.“ Tehdy začali Šulc s Honzákem vyjíždět za hraním i do Prahy, třeba do klubu Parnas s Michalem Gerou.
Další skladbou, která tehdy vzala Šulce za srdce a kterou znal z not Karla Velebného, byla Things Ain’t What They Used To Be od Mercera Ellingtona, syna „Duke“ Ellingtona. Právě na ni v Jazzotéce nastal ten vhodný čas.
Vzpomínání zahrne i angažmá v Armádním uměleckém souboru: „Nemohli jsme z kasáren, tak jsem tenkrát nejvíc poslouchal Steva Gadda,“ připomene host jeden svůj bubenický vzor. „Paradoxně mi ta vojna pomohla, abych měl čas do jeho hry nebo do hry Davea Weckla proniknout.“ Onu dobu pro hosta zpřítomňuje deska Concierto (1975) kytaristy Jima Halla, kde je právě Gadd jedním z hvězdných sidemanů. Zazní z ní kus You’d Be So Nice To Come Home To.
Ale víc už prozrazovat netřeba. Doufáme, že jsme vás navnadili k poslechu celé Jazzotéky ze záznamu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
