Jiří Šimek v Jazzotéce: K jazzu jsem se dostal díky Marcelu Bártovi

Po doznění Šimkovy hudební vizitky, „rock-jazzové“ skladby Svědí mě Muff z profilového alba Electric Madness (2018), se host a hostitel shodnou, že vyrůstali jako „bigbíťáci“.

Jiří Šimek vysvětlí i jak se stalo, že jeho kapela Electric Madness v poslední době často vystupuje se dvěma bubeníky: „Dano Šoltis nemohl pokaždé, tak jsem alternoval Dana a Romana Víchu. A jednou jsme se nějak špatně domluvili a na vystoupení se sešli oba. Tak hráli oba. Od té doby, pokud to jde, protože jsou oba hodně vytížení, hrajeme s oběma, jeden vždy na bicí soupravu, druhý na perkuse.“

Probírku oblíbenců ovšem Šimek nezačne žádným bigbítem, ale skladbičkou akustickou v podání Billa Frisella. Hned poté na sebe prozradí, že se na kytaru neučil v „lidušce“ neboli někdejší „lidové škole umění“, ale od patnácti jako samouk.

„Měl jsem ale to štěstí, že jsem vyrůstal s Marcelem Bártou. Jsme ze stejného města a známe se odmalička. Když jsem potřeboval něco vědět, zeptal jsem se ho, on mi to vysvětlil a já to stejně nechápal… Ale časem snad nějak pochopil,“ směje se host.

Jako dalšího oblíbeného kytaristu Šimek uvede Johna Scofielda, kterého má rád zvláště z období přelomu 90. a nultých let, kam spadá i titul Überjam (2002) s „rap-jazzovou“ skladbou I Brake 4 Monster Booty.

Jiří Šimek|foto:Petr Vidomus

V rychlém spádu následuje Pat Metheny a skladba Bright Size Life ze stejnojmenného debutu. „Deska je zajímavá v několika ohledech. Jednak setkáním Pata Methenyho s Jacem Pastoriem. A také tím, že skladby jsou vlastně původně cvičeními, která Metheny napsal, když učil na Berklee. Zajímavé je také to, že ta deska vyšla v roce 1976, kdy jsem se narodil,“ směje se Šimek.

Joni Mitchell byla také kytaristka

Moderátor Martin Brunner konstatuje, že při výběru další skladby odběhl Jiří Šimek od kytaristů směrem ke zpěvačce, ale host ho vyvede z omylu:

„Joni Mitchell je nejen skvělá zpěvačka a skladatelka, ale také kytaristka. Možná to někdo přehlédne, ale způsob, jakým hrála na kytaru, je unikátní. Využívala i netradiční ladění kytary, a kdyby ji chtěl někdo napodobit, jde to velmi těžko i díky jejímu specifickému pojetí rytmu. Navíc jsem vybral píseň How Do You Stop z desky Turbulent Indigo, ve které hraje i fantastický kytarista Michael Landau.“

Jiří Šimek pochopitelně není jako posluchač fixován jenom na „kytarovou“ muziku. „Když jsem probíral skladby, které bych přinesl, napadaly mě tuny i něčeho jiného. Ale nakonec jsem se omezil na kytaristy, protože mě pochopitelně ovlivnili nejvíc. Ale poslouchal jsem třeba skoro všechny desky od Milese Davise, ze všech jeho období.“ Později také mezi vybranou muzikou dojde na Medeski Martin & Wood.

Čtěte také

Jak to slyší Jiří Šimek? Speciální kytarový díl

Host ovšem vyklouzne i z čistě jazzové škatulky a jako jednoho z inspirátorů pustí Jeffa Becka, skladbu Brush With The Blues za alba Who Else! (1999). A posmutněle se pozastaví nad nečekanou smrtí do poslední chvíle vitálního kytaristy.

Martin Brunner st. pak dostane Jiřího Šimka dotazem na konkrétní první desku, která ho nadchla pro muziku: „Určitě nějaká taková byla, ale co to vlastně bylo… Určitě nešlo o nic jazzového… Bylo mi tak třináct, čtrnáct let, kdy jsem začal hudbu vnímat. Asi šlo o nějaký tuzemský rock až metal.“

A jak se Jiří Šimek přesměroval k jazzu? „No díky Marcelovi Bártovi,“ dostane se kytarista obloukem znovu ke kamarádovi od dětství a spoluhráči z kapely Muff. „Šel jsem si k němu stočit z vinylu desku AC/DC a on mi do toho pustil desetkrát Pata Methenyho.“

„Tomu se říká ideologická diverze,“ zavtipkuje Martin Brunner st. Víc už ale neprozradíme, poslechněte si celou Jazzotéku ze záznamu.