A Great Day in Harlem: Jak vznikala nejslavnější fotografie v jazzové historii
„Nikdy jsem se necítil tak sám. Stál jsem na druhé straně ulice a sledoval, jak spolu klábosí a nevěnují mi žádnou pozornost. Řekl jsem si, tak jo, dostal jsi je až sem, tak pojďme na to. Sroloval jsem výtisk New York Times, udělal z něj jakýsi megafon, řval jsem do něj a prosil: Prosím, prosím, pojďte se nějak uspořádat. Zkuste se seřadit nahoru na ty schody.“
To je jen jedna z mnoha vzpomínek na legendární fotografii 57 jazzových hudebníků, která vstoupila do dějin jako A Great Day in Harlem, a poprvé byla publikována v časopise Esquire v lednu 1959 v čísle věnovaném dobové jazzové horečce.
Výše uvedená slova patří jejímu autorovi, Artu Kaneovi, a připomínají tak některé zcela praktické obtíže vzniku fotografie, která je nesmazatelně spjata s jazzovými dějinami. Jsou na ní skoro všichni jazzoví velikáni té doby: Art Blakey, Charles Mingus, Count Basie, Coleman Hawkins, Thelonious Monk...
„Měla to být obdoba fotografie školní třídy, ovšem se všemi jazzovými muzikanty. Když jsem o tom začal uvažovat, rozhodl jsem se to udělat v Harlemu. Nakonec tady to s jazzem začalo, když se dostal do New Yorku,“ vzpomíná Art Kane v knize Harlem 1958.
Autor slavné fotografie se nakonec rozhodl pro jeden z typických řadových domků na 126. ulici, mezi Pátou Avenue a Madison Avenue ‒ tedy pro místo snadno dostupné veřejnou dopravou a zároveň v srdci metropole.
Přicházeli další a další jazzmani
Kane se sice později proslavil jako autor portrétů Boba Dylana, Arethy Franklin, Franka Zappy nebo Jima Morrisona, v době vzniku této jazzové fotografie však potřeboval notnou dávku odvahy. V třiatřiceti byl sice schopným grafikem, ale s focením teprve začínal a fotoaparát pro tuto událost si dokonce musel půjčit.
„Měla to být obdoba fotografie školní třídy, ovšem se všemi jazzovými muzikanty.“
Art Kane
Focení, které nakonec proběhlo 12. srpna 1958, původně mělo vypadat jinak. Po New Yorku se už delší dobu šuškalo, že časopis Esquire chystá speciální vydání věnované jazzu. Jeden z jeho grafiků, Robert Benton, mladého Kanea znal, a navrhnul v redakci, že by pro ni nafotil portréty čtyř jazzových legend: Dukea Ellingtona, Charlieho Parkera, Louise Armstronga a Lestera Younga.
Raritní barevné záběry z místa focení roku 1958:
Art Kane ale při setkání s editorem časopisu přišel s mnohem ambicióznějším plánem: nafotit velké setkání (skoro) všech, kteří v jazzu něco znamenají. Nechtěl fotit v ateliéru, ale v ulicích rušného Harlemu, což byla docela výzva. „Požádal jsem Esquire, aby na policii zařídili omezení dopravy na několik hodin, od desáté do dvou odpoledne,“ vzpomínal Kane.
Začalo horečnaté vybírání lokací, a hlavně shánění muzikantů, často vytížených a mnohdy unavených z řady podobných akcí. Art Kane a jeho kolegové obvolávali hudebníky i jejich manažery, labely, oznámení poslali do klubů i do Unie hudebníků. Byl zde ale prostor pro improvizaci: byli tu i tací, jako bubeník Eddie Locke, kteří se na místo dostavili vlastně náhodou (a ve společnosti svých idolů se mohli cítit poněkud nepatřičně).
Ačkoli Kane pro setkání zvolil ‒ pro jazzmany vražednou ‒ desátou ranní, povedlo se. „Několik týdnů na to se to stalo, přímo před mýma očima. Všichni si to mířili k domu, který jsem vybral. Bylo to něco neuvěřitelného.“ Jak doplnil v rozhovoru pro Jazz Times Kaneův syn, úspěch akce rozhodně nebyl zaručen a výsledek rozhodně předčil očekávání. „Táta tehdy doufal, že dojde 15 nebo 20 lidí. Ale objevilo se jich pár a neustále přicházeli další a další.“
Mýty opředená fotografie
S fotografií je spjata řada legend a příběhů. Například postarší pianista Willie „The Lion“ Smith na fotografii není, ačkoli na místě byl. Byl unaven a zatímco odpočíval u vedlejšího vchodu, propásl hvězdný okamžik. Pro fotografa bylo nadlidským úkolem nejen udržet oční kontakt téměř šedesátky hudebníků, ale také se třeba srovnat s dvanácti černošskými dětmi ze sousedství, které se usadily vedle rozverného Counta Basieho hned v první řadě ‒ Kane se je rozhodl v záběru ponechat, což výsledku dodalo na autenticitě.
Podívejte se na reportáž o vzniku fotografie A Great Day in Harlem:
Byly tu i další potíže, tak trochu typické pro jazzový svět. „Ano, ten bar! Bar na rohu bylo hlavní lákadlo a různí muzikanti v něm neustále mizeli. Pokaždé, když se Art domníval, že tohle je přesně ten správný okamžik pro pořízení fotky, vždycky tu scházel někdo, kdo byl k nalezení v tomto místě s magnetickou přitažlivostí,“ říká saxofonista Benny Golson, který nyní patří k pouhým dvěma přeživším účastníkům tohoto focení.
Ačkoli fotografie A Great Day in Harlem zobrazuje historicky kultovní jazzové osobnosti, na snímek se dostaly i postavy zahalené jistou dávkou tajemství. Mluví se zejména o saxofonistovi a flétnistovi Billu Crumpovi, který na záběru stojí mezi Colemanem Hawkinsem a Stuffem Smithem. Prakticky nikdo z účastníků jej neznal a brzy poté odešel do Las Vegas. V New Yorku byl patrně pouze přechodně za prací.
A kdo na ní schází?
Z dnešního pohledu je zajímavé nejen to, kdo na fotografii je, ale i to, kdo na ní schází. Duke Ellington, John Coltrane, Quincy Jones, Stan Getz, Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Billie Holiday... mohli bychom pokračovat. Už na ní nemohl být Charlie Parker, který zemřel před třemi lety před jejím pořízením.
Jednak je známo, že tři z hudebníků na focení v Harlemu dorazili pozdě ‒ byli to Ronnie Free, Mose Alison a Charlie Rouse. Fotku těchto pozdě příchozích pořídil amatérsky Dizzy Gillespie, na dochovaném snímku jsou spolu s Mary Lou Williams, Lesterem Youngem a Oscarem Pettifordem.
A co třeba Miles Davis? Podle publicisty Iana Pattersona, který se otázkou chybějících muzikantů na snímku zabýval, mohl být jednoduše na turné, protože zde chybí celá jeho tehdejší kapela (Cannonball, Coltrane, Red Garland, Paul Chambers, Philly Joe Jones). Pravděpodobné ovšem také je, že v polovině srpna měl Davis jiné starosti: nacházel se uprostřed natáčení alba Porgy and Bess (i když konkrétně 12. srpna nenahrával).
Ačkoli fotografie na jednom místě soustředila hráče celého spektra jazzových stylů i barvy pleti, překvapivě málo je zde žen, konkrétně tři: pianistky Marian McPartland a Mary Lou Williams a zpěvačka Maxine Sullivan. I když v kulisách tehdy ještě stále segregovaných Spojených států byl jazz velmi rovnostářským ostrůvkem, patrně to tak úplně neplatilo ve vztahu k ženám v rámci žánru. Na tento aspekt upozornila v roce 2008 odvozená fotografie The Girls in the Band, složená z několika desítek jazzových hudebnic a tří mužů.
Zajímavostí je, že v Harlemu v srpnu 1958 nevznikla pouze jedna nyní slavná fotografie, ale celá řada momentek, které vznikly při přesunu hudebníků od jednoho bloku k druhému a při jejich rozhovorech. Většina těchto zákulisních záběrů vyšla v roce 2018 ve fotografické publikaci Harlem 1958. Neocenitelné jsou i barevné amatérské videozáběry, které na místě pořídila Mona Hinton, žena basisty Miltona Hintona ‒ ještě lépe než fotografie dokládají, jak se muzikanti na místě bavili, vykládali si historky a užívali si nevšednosti okamžiku.
Z fotografie, které původně nikdo z účastníků nepřikládal valný význam, se stal kult. Pomohl tomu nejen na Oscara nominovaný dokument o vzniku snímku (1994), ale i celá řada pozdějších napodobenin a parafrází původní fotografie: jako například A Great Day in Hip Hop (1998, pro XXL Magazine) a řada regionálních odvozenin (Paříž, Londýn, Hollywood, Philadelphia, Buffalo atd.).
Z účastníků původního focení jsou nyní naživu pouze saxofonisté Sonny Rollins a Benny Golson. Zajímavostí je, že fotografie A Great Day in Harlem má svou roli v zápletce filmu Terminál (2004) Stevena Spielberga, sám sebe si v něm zahrál právě Benny Golson.
