Charlie Slavík v Jazzotéce: K harmonice jsem se dostal díky táborákům

Charlie Slavík patří k nejuznávanějším hráčům na foukací harmoniku a jeho věhlas daleko přesáhl okolí rodné hroudy. Znát ho můžete jak z jeho projektů Charlie Slavík Revue či Charlie & The Rhythm Girls, tak ze společné kapely s Juwanou Jenkins. Zajímá vás, jaká muzika mu zněla v uších na cestě ke kumštu? Poslouchejte Jazzotéku.

„Ty, Charlie, my jsme jazzový rádio, a ty sem přineseš takovýhle věci,“ směje se nad úvodní bluesrockovou hudební vizitkou hostitel Martin Brunner. Ale hned dodává, že je to dobře. Žánrové škatule nemají omezovat, muzika je jen jedna. A celá „populární hudba jazzového okruhu“ má stejně v DNA zakódované jazzové geny.

O svojí nahrávce Slavík prozradí: „Písnička se jmenuje Highway Man a je v podstatě o mně. Highway Man je přezdívka, kterou mi dala jedna Afroameričanka z Vinohrad, Juwana Jenkins, se kterou mimochodem také hraju. To proto, že ročně najezdím tak sedmdesát tisíc kilometrů. Pochází z desky, kterou jsem si nadělil k padesátinám, ty jsem měl v roce 2020. Celá deska je taková moje zpověď, rekapitulace života, vyznání lásky k americké hudbě. Je tam od všeho kousek, trocha rock’n’rollu, bluesový základ, ale i pocta pionýrům western swingu.“

Zapálený harper přidá i zajímavou historku o vzniku alba: „Nahrál jsem ho se Stevem Walshem a rytmikou od Robbena Forda v Nashvillu, ve slavném studiu Sound Emporium. Které mimochodem rád používá Robert Plant, který má nedaleko od něj barák. Shodou okolností zrovna nahrával ve studiu A, zatímco my točili ve studiu B.“

Jeden z prvních dotazů směřuje k osobnosti Johna Mayalla, v jedné době průkopníka tzv. jazz blues fusion. „Když jsem začínal, poslouchal jsem i Johna Mayalla, a samozřejmě i další harmonikové hrdiny.“ Další otázka logicky vede k tomu, jak se host dostal právě k foukací harmonice, aby se jeho hrdiny stali právě harpeři.

Zakázané americké ovoce normalizačního dítka

„Jsem Husákovo dítě, narodil jsem se v hluboké totalitě, kdy probíhala razantní ‚normalizace‘. Vše, co zavánělo Amerikou, mělo tudíž příchuť zakázaného ovoce a romantiky. Vzhledem k tomu, že jsem od dětství hltal westerny, začal jsem od patnácti trampovat. A když už jsou ty táboráky, tak se vypráví příběhy, hraje na kytaru, harmoniku nebo banjo. Takže to přišlo takhle samo.“

Jako první ukázka ze Slavíkovy domácí diskotéky zazní nahrávka My Babe „krále bluesové harmoniky“ Little Waltera. Dodejme, že tuhle parádičku, která se stala bluesovým standardem, napsal pro Little Waltera legendární basista a hitmaker Willie Dixon a prvně vyšla v roce 1955.

„Než jsem poznal Little Walkera, hrál jsem vlastně jen country. Little Walter byl průkopníkem amplifikované harmoniky, sice ne prvním, ale určitě jedním z prvních hráčů, kteří vzali do ruky mikrofon a zapojili ho do kytarového komba. Když jsem ten zvuk poprvé uslyšel, hned mě chytil za srdíčko a šel jsem po něm jako stopovací pes,“ vysvětluje později Slavík, proč byl pro něj právě Little Walter tak důležitý.

Moderátor hodí také vějičku Paula Butterfielda, na kterou ovšem Charlie zareaguje jménem jiného milovaného mistra:

„Jedním z mých nejzásadnějších harmonikových hrdinů je Butterfieldův vrstevník Charlie Musselwhite. Na rozdíl od Paula Butterfielda, v jehož předčasné smrti figuroval heroin a alkohol, ještě žije. Musím poděkovat pánubohu nebo kdo to nahoře řídí, že jsem měl možnost nejen se potkat se svými hrdiny, ale také si s nimi zahrát. Když hrál Charlie Musselwhite v Lucerna Music Baru, tak jsme mu s kapelou předskakovali. Měl jsem možnost si s ním příjemně popovídat a díky tomu jsem pochopil, proč ho jako bělocha afroamerická komunita tak přirozeně a bezproblémově přijala. Díky jeho skromnosti a jeho lidství.“

Jako další snímek ovšem host nevybere některou z Musselwhiteových nahrávek, ale kapelu North Mississippi Allstars bratrů Dickinsonových a jejich Meet Me In The City. Foukačku tu sice neuslyšíte, ale gustovní jižanský bluesrock se základy v tzv. hill country blues samozřejmě ano.

Charlie Slavík se poté vyzná i z další „neharmonikové“ lásky. „Miluju zpěvačky a pro mě byla vždy královnou Etta James. Vybral jsem písničku z její rané tvorby Nobody Loves You Like Me.“

Byla by ale škoda připravit posluchače o překvapení, zbývající většinu Jazzotéky už si vychutnejte v audio podobě výše.

 

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.