Den D v Karlíně: Focení jazzmanů očima účastníka
„Podivná směsice vzrušení a obav... hlavně s těmito pocity jsem 18. září 2019 odjížděl do sídla karlínského rozhlasu. Na místo, kde o půl čtvrté odpoledne vznikla fotografie největšího setkání českých jazzmanů v dějinách. I když to do poslední chvíle nebylo vůbec jisté.“ Okolnosti vzniku fotografie „My jsme jazz!“ přibližuje organizátor Petr Vidomus.
Přípravy české obdoby slavné fotografie A Great Day in Harlem (1958) byly vzrušující už z toho důvodu, že jsme tušili, že může vzniknout něco mimořádného ‒ více než stovku jazzmanů v Česku nikdo na jedno místo dosud nesvolal. I jen pomyšlení na to, co si asi budou příchozí vyprávět a jak se budou tvářit na setkání po letech mě naplňovala zvědavostí.
Na místě ale byly i obavy. Tři měsíce příprav mohly přijít vniveč, pokud by v „Den D“ pršelo, pokud by jazzových hostů přišlo málo (třeba méně než 50 nebo by absentovaly některé zásadní postavy), nebo naopak moc (více než 130 muzikantů by se na schody patrně nevešlo). Ve hře byla i varianta, že za zásadní nepřízně okolností (nemoc, počasí) bychom akci den před focením zrušili, což by na důvěryhodnosti celému projektu nepřidalo.
„O půl třetí odpoledne se začaly u hlavního vchodu karlínského rozhlasu trousit další a další hloučky jazzmanů. Úžasná scéna!“
A konečně tu byla i časová tíseň: na focení a související rozhovory jsme měli sice celé odpoledne, ale část pozvaných předem avizovala, že dorazí později a jiní zase naléhali, že kvůli jiným závazkům musí odejít dřív. Při všem tom chaosu: dostanou se na fotku všichni, kteří by měli?
Spory utichly, jdeme se fotit!
Všechny tyhle pocity přebila radost ze setkání. Když se na výslednou fotografii 101 jazzmanů dívám s odstupem, zarazí mě, kolik z nich se na záběru usmívá, nebo se o to alespoň snaží.
Čtěte také
Nikdy jsem si nedělal iluze o vztazích mezi jazzmany (je to stejné jako v jakékoli jiné profesi), ale zde ‒ v paprscích podzimního slunce ‒ jakoby všechny spory alespoň na okamžik utichly. Vtipkuje se, vyprávějí historky, objímá se, zpívá, hledají se záskoky na večerní „gig“.
Podívejte se na dokument o vzniku fotografie:
Tohle vše jsem si na místě moc neuvědomoval. Všechny jazzmany bylo třeba včas registrovat, seřadit, některé upravit a nalíčit, s částí pořídit rozhovory a samozřejmě dodržovat časový harmonogram. A tak si mě většina jazzmanů vybaví hlavně jako toho, který po zahradě pobíhal s megafonem jako smyslů zbavený a pořád do něj něco pokřikoval.
Bez megafonu by se totiž tahle akce vůbec zvládnout nedala. Pro mě byl oním „aha“ momentem okamžik, když se po půl třetí odpoledne začaly u hlavního vchodu karlínského rozhlasu trousit další a další hloučky jazzmanů. Úžasná scéna! Radost ze shledání řady z nich je vidět z uveřejněného videa ‒ mnozí se neviděli deset dvacet let, otevírá se první slivovice, vzpomíná. Přijeli i nečekaní, ale o to cennější hosté, jako legenda brněnského jazzu, kytarista Milan Kašuba.
Zároveň udržet pozornost stovky klábosících jazzmanů nebylo snadné. Naštěstí jsem se poučil vzpomínkami fotografa Arta Kanea na slavné focení v Harlemu v roce 1958 a včas si pořídil megafon, můj zásadní pracovní nástroj po několik následujících hodin.
Tři měsíce příprav
Ačkoli přípravy začaly už dříve, s oslovováním jazzmanů jsme začali v červenci 2019 (zde kus práce vykonala produkční Markéta Štefflová, která hudebníky oslovovala a především upomínala, a také Jan Kyncl s podobným úkolem). Cíl byl jasný: nafotit setkání co největšího počtu českých jazzmanů na jednom místě. Napříč generacemi, napříč jazzovými styly. A tak se tu na jedné fotce setkávají tradicionalisté typu Pavla Smetáčka nebo Ondřeje Havelky s experimentátory jako jsou Michal Nejtek nebo Vojtěch Procházka. Věkový rozptyl je sedmdesát let! (Daniel Bulatkin, roč. 1999, a Karel Vejvoda, roč. 1929)
Inspirace fotografií, nyní známou jako A Great Day in Harlem, byla jasná od počátku. Už kultovní snímek pořídil fotograf Art Kane 12. srpna 1958 u jednoho z typických řadových domků v newyorském Harlemu. Soustředil na něm 57 jazzových muzikantů, kteří v následujících letech vytvářely kánon jazzového žánru a staly se skutečnými legendami ‒ je na něm Art Blakey, Charles Mingus, Count Basie, Thelonious Monk...
O téhle historické fotce se koncem roku 2018 na sociálních sítích opět hodně diskutovalo. Kulaté výročí svádělo k bilancování, a především vyšla upomínková kniha Harlem 1958, která okolnosti vzniku fotografie připomínala a obsahovala řadu dříve nevydaných zákulisních snímků.
Ovšem prvotním iniciátorem focení v Praze byl kytarista Libor Šmoldas, známý například z Organic Quartetu. „Zaregistroval jsem šedesátileté výročí původní harlemské fotky a představoval jsem si, jak by bylo skvělé, kdybychom se mohli podívat, jak vypadala scéna u nás třeba před dvaceti nebo čtyřiceti lety. Taková fotka asi neexistuje a je škoda, že se tehdy nenašel někdo, kdo by jazzmany takto seskupil na jedno místo,“ vysvětluje kytarista.
Šmoldas je mezi hudebníky znám svým optimistickým a cílevědomým přístupem, a tak začátkem prosince 2018 začal obesílat české novináře s dotazem, zda by podobné focení jazzmanů nechtěli uspořádat i u nás. „Sám ale nemám ani čas ani energii to dát do kupy, tak se vás táži, zda by to někoho z vás bavilo,“ psal kytarista v tehdejším emailu.
Jedním z oslovených jsem byl i já, ale s realizací jsem si dával na čas. Dobře jsem tušil, že dostat na jedno místo stovku jazzmanů nebude jen tak a nechal jsem se přemlouvat prakticky celé jaro. Ale Libor ‒ a za to mu dík ‒ byl tvrdohlavý a opakovaně se připomínal.
Přijďte o půl třetí do Karlína
Jedna z prvních věcí, kterou jsme na začátku museli rozhodnout, bylo místo a čas focení. Najít v centru Prahy lokaci s odpovídajícím zázemím, pokud možno působivým pozadím, prostornými schody a k tomu bez nutnosti zastavovat dopravu... to byl zprvu docela oříšek. Zaznívaly různé návrhy, jako ambiciózní plán zastavit dopravu na Vinohradské ulici, nebo využití sálu v Českém muzeu hudby.
Nakonec volba padla na prostornou zahradu karlínského rozhlasu. Přilehlá secesně-klasicistní budova má pohnutou historii, mimo jiné zde byla roku 1921 založena Komunistická strana. Ovšem podstatnější byla souvislost s historií českého jazzu: právě zde, v legendárním Studiu A, sídlil Jazzový orchestr Československého rozhlasu (JOČR), který v 60. letech vedl Karel Krautgartner.
Na zlaté časy Studia A tu mnoho příchozích vzpomínalo, ať už to byl Josef Vejvoda, Pavel Smetáček, Emil Viklický nebo Jana Koubková. Podstatné bylo ale i zázemí, které karlínská budova při focení poskytovala. Byly tu nejen ony vytoužené schody, ale i dostatek místa pro nutný catering, zastřešený prostor pro natáčení rozhovorů nebo registrační místnost. O poznání horší to bylo s místy na parkování, ale většina oslovených naštěstí přijela veřejnou dopravou.
Focení v exteriéru mělo své výhody, ale museli jsme dobře zvažovat datum a čas konání. V létě ani v zimě focení vzhledem k dovoleným nebo počasí smysl příliš nedávalo, a tak jsme se rozhodli pro polovinu září, které ještě poskytuje dobré světelné podmínky a při troše štěstí i celkem stálé počasí. Nechtěli jsme riskovat desátou ranní (jako to kdysi učinil Art Kane) a zvolili pro focení pozdní odpoledne: Jazzmany jsme pozvali na 14:30, hlavní fotografie vznikla v 15:26.
Na místě se v tu dobu pohybovali dva fotografové. Většinu reportážních záběrů pořídil Jiří Šeda, který se na tento žánr specializuje a s Českým rozhlasem spolupracuje delší dobu. Za celé odpoledne zde pořídil stovky momentek z příprav a ze zákulisí, jejichž hodnotu si patrně uvědomíme až časem.
Pořízení hlavní hromadné fotografie jsme ovšem svěřili Khalilu Baalbakimu, kmenovému fotografovi Českého rozhlasu. Absolvent dokumentaristiky na FAMU se dlouhodobě věnuje reklamní, módní a reportážní fotografii. Známé jsou i jeho fotografie z projektů Odhalení nebo Africká odysea.
Jako jazzové tablo
„Od začátku jsem chtěl, aby muzikanti na fotce vypadali jako noty v jazzové partituře, nechtěl jsem, aby byli strnulí,“ vysvětluje Baalbaki. Podle něj bylo focení tak velkého množství jazzmanů obtížné hlavně při jejich aranžování na schodech, kdy bylo třeba udržet jejich pozornost a hlavně je rychle seskupit kvůli kompozici. „Někteří trvali na tom, že budou stát vedle svých nejbližších známých, nebo se nechtěli natočit bokem k fotoaparátu. Ale bral jsem to s humorem, trochu mi to připomnělo moje někdejší focení ve školách,“ usmívá se Baalbaki.
Osobně pro mě bylo prioritní, aby jazzmani na fotografii působili přirozeně a pokud možno spontánně. Rozesmát je před fotoaparátem pro mě byl asi nejtěžší oříšek. Stál jsem za fotografem s megafonem a neustále prosil seřazené hudebníky, aby se netvářili jako na záběru symfonického orchestru. Horké chvilky...
Nakonec se ale přece jenom uvolnili, Jiří Stivín spustil na flétnu, vzduchem létaly typické muzikantské fórky a masa jazzmanů se aspoň trochu dala do pohybu. K výsledku nakonec přispělo i to, že fotograf v jednu chvíli sestoupil ze svého vyvýšeného stanoviště a vyběhl směrem k muzikantům: nejpovedenější fotky pořídil v tento moment dálkově ovládanou samospouští, kdy byli hudebníci patrně nejvíc uvolnění.
Nutno přiznat, že výsledná fotografie není 100% autentická. Provedli jsme na ní několik retuší, v některých případech i s využitím částí alternativních záběrů. Šlo většinou o drobné úpravy (oprava zavřených očí některých zúčastněných, obličej trumpetisty Jiřího Kotači překrývala zvednutá pravice Ondřeje Rumla apod.). Vyretušovali jsme také dítě pianisty Jakuba Zomera, které vběhlo do záběru. Ačkoli ohledně toho proběhla řada diskusí, výslednou fotografii jsme převedli do černobílé, jednak kvůli barevnému sladění zobrazených, jednak kvůli odkazu na „jazzovou“ estetiku původního snímku z Harlemu.
Z původního focení roku 1958 se nezachovalo mnoho video záběrů, natáčela zde na kameru amatérsky pouze Mona Hinton, manželka jazzového basisty. V tomto ohledu jsme se na focení v Karlíně vybavili lépe; natáčeli zde tři kameramani Českého rozhlasu (Ondřej Manda: reportážní záběry z terénu; David Loch a Josef Tuka: rozhovory). Z časových důvodů jsme na místě mohli pořídit jen omezený počet rozhovorů, řada záznamů však bude mít patrně dlouhodobější platnost i za řadu let. Kromě aktuálních dojmů z akce jsme se totiž ptali i na obecnější otázky ‒ co znamená být jazzmanem, zda jsou schopni hudebníci táhnout za jeden provaz, nebo jak jazz bude vypadat za 50 let. Odpovědi naleznete ve výsledném video dokumentu.
Kytarista Libor Šmoldas už od počátku celou akci zamýšlel jako první krok, počátek tradice třeba i každoročního focení v podobném duchu. Z vlastní zkušenosti s organizací tak náročné akce už nyní tuším, že každoročně to jistě nebude. Ale kdo ví... setkání za deset, dvacet, nebo padesát let si rozhodně nenechám ujít!
Tým focení jazzmanů 2019
Hlavní organizátor: Petr Vidomus, ČRo Jazz
Inspirace: Art Kane, Libor Šmoldas
Fotografové: Khalil Baalbaki (hlavní fotografie), Jiří Šeda (reportážní foto)
Kamera: David Loch, Josef Tuka, Ondřej Manda
Střih: Ondřej Manda
Produkce: Markéta Štefflová, Jan Kyncl, Petr Vidomus
PR a marketing: Marika Mazáková
Rozhovory na místě: Jan Kyncl, Dalibor Zíta, Tomáš Černý, Petr Vidomus
Grafika: Vladimír Staněk
Web: Dalibor Zíta
