Donny McCaslin: splněný sen jemného obra

Donald Paul McCaslin vyrůstal v kalifornském Santa Clara. Jeho otec, profesí původně učitel angličtiny, hrál na vibrafon a pravidelně vystupoval se svou kapelou v Santa Cruz v jednom z místních klubů. 

„S tátou jsme se viděli jednou týdně. Vyzvedl mě vždycky ráno a jeli jsme do Santa Cruz. Pomáhal jsem jim s přípravou nástrojů a pak strávil celé odpoledne na koncertě. Absorboval jsem takhle spoustu muziky,“ vzpomíná Donny. O dva roky později už sám zažádal o přestup do školního orchestru. Když se ho táta zeptal, na jaký nástroj bude hrát, odpověděl impulsivně, že na tenor saxofon. „Tátův saxofonista Wesley Braxton byl zatraceně charismatický,“ přiznává.

Úvodní skladba posledního alba Donnyho McCaslina 'Blow': 

V roce 1984 Donny McCaslin získal plné stipendium na Berklee College Of Music. Záhy se tam jeho hlavním mentorem stal vibrafonista Gary Burton, s jehož kvintetem pak dokonce čtyři roky koncertoval takřka po celém světě, než se v roce 1991 usadil v New Yorku. Hned dostal příležitost ve fusion formaci Steps Ahead, nastoupil tam na tři roky na uvolněné místo po jednom ze svých idolů, Michaelu Breckerovi. 

Žák Garyho Burtona

Gary Burton mu vždycky vštěpoval, že jedním ze způsobů, jak najít svůj osobitý výraz jako improvizátor, je psát vše do not. Zcela opačnou zkušenost mu pak dala experimentální formace zaměřená na volnou improvizaci Lan Xang, kterou založil společně s altsaxofonistou Davidem Binneym, který je dosud jedním z nejbližších McCaslinových spolupracovníků.

V devadesátých letech mimo to koncertoval s řadou zvučných jazzových jmen a započala se také jeho bigbandová dráha, třeba v orchestru Gila Evanse nebo Marie Schneider.

McCaslin dnes spolupracuje například se zpěvačkou Gail Ann Dorsey:

Donny McCaslin, jemný obr (měří 190 cm), má prý vlastnosti typické pro člověka, který pochází ze severní Kalifornie. Svým vnitřním klidem, nevzrušeností a vyrovnaností si dokonce vysloužil přezdívku „The Donny Lama“. Má pověst štědrého a velkorysého člověka, na pódiu i mimo něj. 

„S nápadem, abych natočil elektrifikovanou desku, přišel můj producent David Binney,“ vzpomíná. Pod ochranitelskými křídly vydavatelství Davea Douglase tak postupně vykrystalizoval Donny McCaslin de facto takový, jakého známe dnes. Obklopil se novými spolupracovníky, mezi něž patřili basista Tim Lefebvre, bubeník Mark Guiliana nebo hráč na klávesové nástroje Jason Lindner.

Osudové setkání s Bowiem

Trojice desek Perpetual Motion, Casting for Gravity a Fast Future pak nezapřou mimo jiné také evidentní inspirace elektronickou hudbou, slyšíme na nich remaky Aphexe Twina, skupiny Boards of Canada nebo producenta a zpěváka známého jako Baths. 

O spolupráci kvarteta Donnyho McCaslina s Davidem Bowiem na jeho posledním albu Blackstar toho byla řečena i napsána spousta. McCaslina, Jasona Lindnera, Tima Lefebvra i Marka Guilianu odstřelila do hvězdných výšin a přinesla jim i řadu nových posluchačů. „Bylo to jako sen, až na to, že to byl sen, o kterém by se mi v životě nesnilo,“ uvažuje s odstupem o spolupráci s hudebním vizionářem McCaslin.

Skladba Lazarus z alba Blackstar: 

Zatímco album Beyond Now zachytilo bezprostřední reakci McCaslinova kvarteta na spolupráci s Davidem Bowiem, zatím poslední McCaslinovo sólové album Blow ukazuje, jaká Bowieho ponaučení si vzal k srdci. Vyzdvihuje jeho ochotu riskovat, překračovat hranice a žánry, jít si za tím, co člověk při skládání vnitřně cítí a slyší. 

Co nás tedy při poslechu čeká? Blow představuje další level záliby McCaslinovy party v elektronické hudbě. A také odklon od ryze instrumentální povahy jeho hudby k písňové formě, jíž nyní vévodí hned několik zkušených vokalistů a často i angažované texty. A je to vzrušující poslech.