Jan Pudlák v Jazzotéce: Začínal jsem na Bitches Brew s Beethovenem

V pořadu Jazzotéka, který vysílá ČRo Jazz každý třetí pátek v měsíci, zve jeho autor Martin Brunner st. do studia etablované i začínající jazzové hudebníky a probírá se s nimi nahrávkami, které oni sami považují za podstatné pro svůj muzikantský vývoj.

Jan Pudlák vzal probírku svých oblíbených hráčů pěkně od píky. Tedy nahrávkou Teddyho Wilsona z 30. let v Gershwinově klasice Somebody Loves Me.

Jan Pudlák rozebírá zvláštnosti skladby Marca Coplanda:

„Je to můj nejoblíbenější swingový pianista, i když mám pocit, že v českém prostředí je mezi lidmi, kteří se zajímají o swing, více protěžován Oscar Peterson. Mám ty nahrávky rád už od patnácti let, můj otec měl desku The Teddy Wilson Piano Solos. Bylo to v době, kdy jsem miloval ragtimy Scotta Joplina, ale tohle pro mě představovalo nový level. Slyšel jsem něco, co připomínalo ragtime, ale už obsahovalo swingové frázování a improvizovaná sóla,“ vysvětlil host svoji první volbu.

Skladatelská rodina

K hudbě se Pudlák dostal zcela přirozeně, neb pochází z hudební rodiny: „Můj děda i táta jsou skladatelé soudobé vážné hudby (jde o Marka Kopelenta a Miroslava Pudláka, pozn. autora). Máma učí flétnu na základní umělecké škole, tak bylo úplně jasné, že já i moje sestry jsme museli napochodovat do ZUŠky. Každý povinně na klavír a k tomu ještě nějaký hlavní nástroj.“

Jan Pudlák v Jazzotéce|foto: Petr Vidomus

„Na klavír jsem hrál od pěti let, ale pak se k němu na deset let přidala jako ten hlavní nástroj trumpeta. Jenže v patnácti mi odešel nátisk,“ upřesnil host.

„Následuje Line Up, bebopová improvizace na formu standardu All Of Me, ale Lennie Tristano jeho téma nikdy nezacituje. Nahrávka je z roku 1955 a vím, že se tam hýbalo s rychlostí ‒ on byl první, kdo v jazzu takto experimentoval,“ ohlásil host další oblíbenou nahrávku.

Pořad pokračuje diskusí hostitele s hostem o tom, zda jim vadí přidružené hlasové projevy rozvášněných pianistů, které občas slyšitelně proláknou i do nahrávek. Konkrétně například Keithe Jarretta.

„Mně to nevadí, já mám rád i to kvičení. Mně přijde, že je produktem jeho vnitřního prožívání hudby. On to nedělá naschvál, aby si něco navodil, ale hudba to dělá s ním. Zážitek z poslechu jeho nahrávek mi to ještě umocní,“ obhajuje Pudlák živočišný Jarrettův projev.

Jan Pudlák v Jazzotéce|foto: Petr Vidomus

Jazz ovšem Jan Pudlák poslouchal už dříve, než v patnácti padl na Teddyho Wilsona: „Začal jsem někdy ve třinácti, ale s jazzrockovými alby jako Bitches Brew, protože otec má v jazzu nejraději fusion a od Milese Davise jeho tvorbu od 70. let dál. Vtipné je, že jsem tohle poslouchal ve třinácti souběžně s Beethovenovými symfoniemi. K jazzu jsem se dostal od vážné hudby.“

Ukázku z Bitches Brew ovšem host nepustí. Zvolí jinou, o trochu starší nahrávku Madness z alba Nefertiti (1968), tedy z období ještě „před fúzí“. Ale proč, to už neprozradíme. Poslechněte si kompletní Jazzotéku, jejíž premiéra nese datum 21. června 2019 od 14:00 hodin, nebo si ji můžete kdykoliv později pustit ze záznamu zde.