Jiří Slavík v poslechovém testu: Hra na basu je fyzický prožitek

V roce 2016 Slavík překvapil svým albem Mateřština, v podstatě neofolkloristickým projektem, kde si nahrál podstatnou většinu nástrojů sám. Současně se stal pedagogem na obou našich akademiích múzických umění - školní kapely pod jeho vedením si vyzkoušely např. skladby George Russella nebo fúzi jazzu s africkou hudbou. 

Prvním tématem, na které přišla řeč, byla úloha kontrabasu v jazzu - nahrávku Miroslava Vitouše náš host neznal: „Scott LaFaro (přístup ke kontrabasu) otevřel, což bylo asi dáno i tím, že byl původně dechař, i ke klavíru neměl daleko…takže hledal trochu jinou cestu, méně tradiční než lidé, kteří hráli rovnou na basu a potřebovali především zahrát to, čemu říkáme ty čtyři…“

Ani desku Týnom tánom, společný projekt Karla Velebného a Jaromíra Hniličky, Jiří Slavík neznal. Jazzová úprava koledy Co to znamená nás v rozhovoru zavedla k hostovu vztahu k úpravám folklórních písní:

„Osobně si myslím, že jde-li někdo něco přetvářet, měl by mít představu o tom, jak to zní v původním smyslu…a potom by měl velmi slušně hovořit tím jazykem modernějším. Jedna věc, která mi připadá u folklorní písně důležitá a jako aranžér na ni moc nesahám, je rytmický jazyk. To je věc, která je podstatná pro originál, její transformace musí být velmi opatrná.“

České jazzové standardy

Nad nahrávkou Petra Kořínka jsme zapluli do málo probádaných vod „českých standardů“: „Tyhle písně jsem objevil až s přibývajícím věkem. Měl jsem nutkání zjistit, jestli existuje něco jako Czech songbook. Po jednom hraní v Londýně jsem se pídil po písních, které by mohly představovat české standardy a našel jsem desku z repertoáru R. A. Dvorského, Sám s děvčetem v dešti. Zaujala mě  nejen ta estetika, ale i aranžmá. Poprvé jsem slyšel hudbu Jiřího Traxlera, což je velmi zajímavá osobnost. Najednou jsem zjistil, že mi ten materiál není cizí a já si ty písně můžu půjčit… dokonce si myslím, že některé z těch písní jsou lepší než určité standardy, které se hodně hrávají.“

Jiří Slavík|foto:Martin Zeman

Jednou z nahrávek, které Jiří Slavík poznal po několika taktech, byla Bee Bee od Zhenyi Stigaleva: „Tuhle nahrávku neznám, ale mám s ním dlouhou historii,“ usmívá se host. A protože na nahrávce hraje i Tim Lefebvre, zeptali jsme se na Jiřího vztah k baskytaře:

„Když hraje člověk na kontrabas, má vedle sebe bytost, která vibruje a je relativně objemná - a to je fyzická záležitost. U baskytary mi vadí, že když ji mám před sebou, tak ten zvuk leze odjinud z bedny. Ani baskytaru nevlastním.“

Studenty chci naučit doprovázet

I trio Martina Konvičky náš host (bývalý učitel všech členů kapely) poznal bez větších problémů:

„To je poprvé, co takhle veřejně poslouchám svoje studenty… najednou se to jeví jako smysluplná práce (smích)…“

Čtěte také

Rozhovor měsíce: Jiří Slavík a jeho cesta Evropou

Není divu, že přišla řeč i na české jazzové školství. „Před pár lety jsem si dal předsevzetí, že chci, aby moji studenti - kontrabasisté uměli především doprovázet. Protože to je dělá zaměstnavatelnými. Všichni víme, že zaměstnání v jazzu není moc a není úplně samozřejmé, aby se tím člověk uživil. Snažím se to nějak ulehčit, dát manuál, aby člověk věděl, jak hrát s ostatními.“

Rozhovor byl, jako obvykle, mnohem delší a bohatší. Dotkli jsme se Jiřího začátků v havířovském folklórním souboru, jeho vztahu k elektronické taneční hudbě, nebo ke skladbám George Russella a dokonce došlo i na téměř bulvární vsuvku. Pokud nevěříte, zveme k poslechu celého záznamu!