Klára Pudláková: Úlohy basy ráda střídám

30. prosinec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Klára Pudláková

V prosincovém vydání pořadu Tak to slyším já jsme otestovali sluch basistky Kláry Pudlákové. Jak obstála? Dozvíte se ze záznamu!

Klára Pudláková pochází z hudební rodiny, po krátkém studiu na VOŠ Jaroslava Ježka studuje HAMU a začíná se etablovat napříč žánry. Kromě alternativně-folkového Avokadua jsme ji mohli slyšet v projektu Uthando, v jazzové kapele 2in2out a pohybuje se i na scéně „čistě improvizační“. 

Klářin otec Miroslav Pudlák je významný soudobý skladatel, proto jsme byli zvědavi, zda jeho dcera pozná nahrávku, kterou pořídil coby jedna z vůdčích osobností kapely Transjazz. Také nás zajímalo, jestli ji rodinné zázemí formovalo:

 „Já měla spousty jiných plánů - protože muziku dělá brácha (pianista Jan Pudlák, pozn. aut.), dělají ji všichni, ale nakonec jsem u ničeho nezůstala. Nadchla jsem se, že budu malovat, tancovat, studovat filosofii (smích) - ale ta hudba je držák.“

Miroslava Vitouše poznala Klára bez problémů. Což byla ideální příležitost k úvahám nad úlohou basy v jazzu: „Mě baví, že se na to dá nahlížet různě. Člověk může plnit úlohu, být striktní a držet time; ale zároveň mě baví být komunikátor v kapele a být na stejné úrovni s ostatními. A baví mě to střídat, i v rámci jedné písničky.“

Vertigo je naše modla

Billa Evanse se identifikovat nepodařilo, což vedlo k otázce, jakým obdobím jazzu dává Klára přednost: „Já to mám vlastně všechno ráda, nevím, jestli je něco, co by se mi nelíbilo. Když je to dobrá hudba, tak se mi to líbí (smích). Občas mi připadá úplně neuvěřitelné, že věci, které mi znějí moderně, jsou ve skutečnosti hrozně staré. Martin Brunner nám na HAMU pouštěl Lennieho Tristana, úplně první volné improvizace. A znělo to skvěle.“

Nad skladbou Pasol Jano tri voly zaznělo: „No tak teď je tam ten vibrafon…je to Velebný?“

Ano, byl to on. Jaký má Klára vztah k odkazu české jazzové scény?

Čtěte také

„Z české scény poslouchám ty žijící. Vlastně mám pocit, že poslouchám víc zdejší než zahraniční kapely. Ale z té historie, to je bída. Ale pořád to plánuju (smích)… George Mraze a Miroslava Vitouše - o těch vím. Ale že bych k nim vzhlížela, protože to jsou čeští basisté - takhle to moc nevnímám.“

A které žijící muzikanty tedy poslouchá? „Hodně dobré kapely jsou u vydavatelství MaRecords, třeba TokDat nebo Uthando (smích). Vertigo, to je naše modla. Nebo Muff, Luboš Soukup, trio Davida Dorůžky. Vlastně ti lidé, kteří mě učí, na ty chodím a poslouchám je.“

Trochu si zablbnout

Že zazní ukázka z alba Shape Of Jazz To Come od Ornetta Colemana, s tím Klára Pudláková údajně počítala. A nás zajímalo, jak se ona sama dostala ke hraní volných improvizací:

„Já se k tomu dostala úplně přirozeně. Mně to připadá jako automatická věc; když člověk hraje na nástroj a snaží se vystoupit z toho klasického ZUŠkového uvažování, tak začne ten svůj nástroj objevovat, začne s ním blbnout a to už pro mě vlastně je volná improvizace. A když to dělá s kamarády, tak je to volná improvizace v praxi, už na sebe reagujete. Takže už s první kapelou Molotow Moloch Quartet jsme takhle zkoušeli a objevovali, co se dá použít.“

Jak se dá „volné hraní“ vlastně naučit nebo prohloubit? „To právě teď řeším - ale podle mě tím, že nad tím člověk přemýšlí. Že si snaží uvědomit, co se může všechno hudebně stát - a co on s tím může se svým nástrojem udělat, jak se dá uvažovat kolektivně.“

V závěru jsme se dostali ke Klářiným koncertním zážitkům. „V Paříži jsem byla na koncertě Joelle Leandre, což je francouzská kontrabasistka…hrála s Henrim Texierem, jenom v duu. Nic neměli připraveného, ale neudělali ani jeden pohyb, ani jeden drobný zvuk, který by nebyl promyšlený, uvědomělý a nepatřil tam. Skvělý zážitek.“

Rozhovor dále řešil, jestli mají jazzmeni vůbec mluvit na workshopech, mladou scénu kolem jazzové katedry na HAMU - a samozřejmě i to, jak často Klára poslouchá nahrávky kapely Transjazz. Srdečně zveme k poslechu celého záznamu!

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.