Laco Déczi v Jazzotéce: Jazz má být veselý, ne zadumaná filozofie

Laco Deczi
Laco Deczi

Laco Déczi je veselá kopa i charismatický vypravěč. Životními zkušenostmi může doslova hýřit. Tudíž je jasné, že v říjnovém pokračování Jazzotéky se nedozvíte zdaleka jen to, jaká hudba trumpetistu formovala a co dnes poslouchá.

V pořadu Jazzotéka, který vysílá ČRo Jazz každý třetí pátek v měsíci, zve jeho autor Martin Brunner st. do studia etablované i začínající jazzové hudebníky a probírá se s nimi nahrávkami, které oni sami považují za podstatné pro svůj muzikantský vývoj.

V úvodu pořadu si poslechneme ukázku ze zatím posledních snímků Laca Décziho, pořízených ve studiu Propast Petra Jandy, o kterém host Jazzotéky říká:

„Jsme skoro stejně staří, ve stejné době jsme začínali hrát. Moc mi zapůjčením svého studia pomohl, ušetřil mi spoustu peněz... A hned jsem ho využil, tak si se mnou zahrál i na kytaru. I když je z jiného světa, ‚rockáč‘, zapasoval se do muziky naprosto skvěle. Z toho jsme si vždycky dělali srandu. ‚Já rockáč, a ty chudej...‘ Je to můj životní kamarád a skvělý muzikant.“

Co je to vlastně jazz? Odpovídá Laco Déczi:

Nahrávka, konkrétně jde o kompozici January, je zajímavá i využitím většího ansámblu. „S těmi smyčci a dalšími muzikanty mi vypomohl jeden z nejlepších fagotistů v téhle zemi, Petr Hlucháň. Nejen, že mi sestavil tu kapelu, ale ještě mi přitáhl z Národního divadla skvělého dirigenta Honzu Chalupeckého a ten mi to všechno přišel udělat zadarmo, což je neuvěřitelné,“ pochvaluje si a děkuje Déczi. Tak to vidíte, zdejší jazzmani jezdí točit do New Yorku...

Laco Déczi a spol.: Nový dokument nahlíží do života stárnoucích jazzmanů​​

Laco Déczi zahrál se svou kapelou Celula New York v sále budějovického rozhlasu

Dokumentární film Pára nad řekou sleduje osudy tří mimořádných jazzových hudebníků: trumpetisty Laca Décziho, saxofonisty Ľubomíra Tamaškoviče a kontrabasisty Jána Jankejeho, kteří kdysi uprchli ze Sověty okupovaného Československa na západ, kde zazářili po boku renomovaných světových hudebníků a pustili se do „jazzové války proti popu“.

Ale zpátky k Jazzotéce, kde už se řeč stočila na muziku, která oslovila mladičkého Laca: „V té době jsme poslouchali swing, hlavně z rádia a trochu i z desek, třeba Vlacha. To byl skvělý, myslím dodnes nedoceněný big band.“

Hned dojde také na muzikantské začátky samotného trumpetisty: „Po vojně už jsem se nevrátil z Prahy do Bratislavy. Spal jsem po různých dírách, půl roku jsem třeba přespával v Repre dole v šatně. Ani jsem nevylejzal ven, až jsem byl slepej jako Ray Charles.“

Následuje vyprávění o legendárních časech Studia 5: „S Kájou Velebným byla sranda, to byly dobrý večírky...“ A samozřejmě o Décziho filmové kariéře.

Laco Déczi

Jako první muzika, přinesená hostem, ovšem nezazní ani Vlach, ani Ray Charles, ale Blue Mitchell. Konkrétně jde o nahrávku standardu Nica’s Dream. „To složil Horace Silver a pro mě je to jeden z největších jazzových skladatelů.“

Vzpomínky na začátky kariéry Laca Décziho v TOČRu a JOČRu jsou také velmi barvité:

„Největší školu života jsem dostal od Karla Krautgartnera. Hned první den jsem přišel o deset minut poději a ‚dědek Krauťas‘ mi říká ‚poslouchej, ty dobytku blbej, tady sedí sedmnáct těžkejch frajerů, ty umíš úplný h... a ještě si přijdeš pozdě‘.“

„To byla taková škola... a ti vynikající muzikanti, kteří tam tehdy byli! Venca Hybš, Richard Kubernát, Jirka Jelínek... Hráli vážně strašně dobře,“ vzpomíná Déczi s nefalšovaným obdivem.

Laco osvětluje svůj vztah ke Cliffordu Brownovi:

Víc prozrazovat nemusíme. Snad jen, že pochopitelně zazní i trubka Clifforda Browna, kterého Laco Déczi uznává měrou maximální.

Už z prvních „přepsaných“ minut pořadu je jasné, že díky Jazzotéce, jejíž premiéra proběhne 20. října od 14:00 hodin, si posluchači užijí nejen dobrou muziku a také se pořádně zasmějí.