Medeski Martin and Wood v Jazz Testu: Kulturní provoz se raduje, recenzent méně

Když se řekne Medeski Martin and Wood, obeznámenější posluchač si představí určitou zábavnou schizofrenii, která je pro skupinu typická. Trio se nikdy neodstřihlo od rytmu, groovu a tělesně zábavné hudby, zároveň si vždycky neslo na svém avant-funkovém štítu i erb experimentátorů.

John Medeski nejen že nechával zvuk hammondek doutnat a hořet v tradici a v rytmu, ale prováděl s ním psí kusy a ustřeloval až k hlubokým abstrakcím včetně atonálnosti a noisu. Však jsou taky Medeski Martin and Wood součástí newyorského downtownu ‒ tedy inovativní hledačské scény, která pořád uznává něco jako underground.

Dnes jsou MMW v pozici klasiků, kteří to sice pořád ještě nebalí, ale nejspíš už dosáhli svých hranic jak ve vyjádření, tak v popularitě. Hvězdnou dekádu prožili v letech 1996‒2005. Jednak se s nimi spojil kytarista John Scofield, vyšší autorita, postupně natočili čtyři tituly, zároveň tuhle éru strávili u labelu Blue Note a pak se zase rozešli. Takže dnes jsou nezávislejší, zas blíž té downtownské komunitě kolem saxofonisty a organizátora Johna Zorna, ale svůj styl rozšiřují spíš ornamentálně.

Medeski Martin and Wood & Alarm Will Sound – Omnisphere v Jazz Testu|foto: Vladimír Staněk

Na Omnisphere se spojili s denverským orchestrem pro současnou hudbu a speciální projekty Alarm Will Sound. To jsou lidi, kteří stejně jako samotné trio jsou instrumentálně perfektní, vytrénování v přepínání stylu od reichovského minimalismu přes rearanžovaného Aphexe Twina až po současnou hudbu Hanse Abrahamsena. Medeski říká: „My jsme na sebe napojení jako rodina, jich je dvacet, ale jsou taky jako rodina, tak to je setkání dvou rodin.“

Čtěte takéJohn Medeski před pražským koncertem: Odložte své ego

V čem je problém?  Je tu všechno, co čekáte: rychlé a přesné vyhrávky sólistů, nakažlivý rytmus, který se ale experimentálně ztratí, emotivní a přesně zapíchnuté finále. Bublání Medeskiho hammondek v nezvyklém, ale pro něj už obvyklém kontextu. Autorsky přispěla obě tělesa, a třeba úvodní Kid Tao Mammal je reprezentativní plocha pro téměř cirkusové předvedení všech těch dovedností.

Na mě z toho spojení prostě vystrkuje rohy výraz „kulturní provoz“: artový orchestr spolu s živelným triem si objednají festivaly, které mají dost peněz a chtějí vypadat progresivně. Ale v dnešní hudbě je tohle velmi fake progresivita: je to hudba pro Struny podzimu, ročník 2003, řekl bych. 

Nejspíš je to kruté, ale pokud nechceme navádět muzikanty, aby v médiu nahrávek dělali to, co už bylo uděláno, pak je Omnisphere nejvýznamnější zřejmě pro samotné hudebníky. Vyprávět si o tom, jak je sociálně příkladné, když se komunita avant-jazzmanů spojí s avant-orchestrem, to skutečně nemá cenu.

Čtěte takéDeJohnette – Grenadier – Medeski – Scofield: Hudson

Je to samozřejmě starý a podstatný problém: jak můžou autorští muzikanti stárnout? Nemáme přece nárok chtít po nich, aby se každou sezónu mírně proměnili a jako zlatá slepice vyseděli nové, trochu jiné album. Člověk má právo najít si to svoje a zůstat při tom. Ale hrát dál svou písničku, akorát ji rozšířit o barvy a prestiž orchestru, to bude vždycky spíš takový vedlejší čin.

Říká se, že svůdná rytmická hudba v restauraci nutí hosty podvědomě rychleji žvýkat a podnik tak víc vydělává. Prozatím bych desku tedy doporučil majitelům podobných podniků: ty arytmické pasáže jim sice tržbu možná sníží, ale pokud MMW dnes nějak fungují, potom ne jako múzický progres, ale jako cool šiřitelé viru jménem rytmus. 

Podívejte se na klip k desce:

Jazz Test č. 19

MMW & Alarm Will Sound – Omnisphere

John Medeski ‒ piano, klávesové nástroje

Billy Martin ‒ bicí, perkuse

Chris Wood ‒ basa

Alarm Will Sound ‒ dirigent a umělecký vedoucí Alan Pierson

medeskimartinandwood.com