Medeski Martin and Wood v Jazz Testu: Kulturní provoz se raduje, recenzent méně

10. říjen 2018

Máme před sebou album typického paradoxu. Pokud si někdo objeví trio Medeski Martin and Wood právě s ním, bude obohacený. Kdo už zná jejich příběh líp, toho deska Omnisphere moc nevzruší. Co si o ní myslí Pavel Klusák?

Když se řekne Medeski Martin and Wood, obeznámenější posluchač si představí určitou zábavnou schizofrenii, která je pro skupinu typická. Trio se nikdy neodstřihlo od rytmu, groovu a tělesně zábavné hudby, zároveň si vždycky neslo na svém avant-funkovém štítu i erb experimentátorů.

John Medeski nejen že nechával zvuk hammondek doutnat a hořet v tradici a v rytmu, ale prováděl s ním psí kusy a ustřeloval až k hlubokým abstrakcím včetně atonálnosti a noisu. Však jsou taky Medeski Martin and Wood součástí newyorského downtownu ‒ tedy inovativní hledačské scény, která pořád uznává něco jako underground.

Dnes jsou MMW v pozici klasiků, kteří to sice pořád ještě nebalí, ale nejspíš už dosáhli svých hranic jak ve vyjádření, tak v popularitě. Hvězdnou dekádu prožili v letech 1996‒2005. Jednak se s nimi spojil kytarista John Scofield, vyšší autorita, postupně natočili čtyři tituly, zároveň tuhle éru strávili u labelu Blue Note a pak se zase rozešli. Takže dnes jsou nezávislejší, zas blíž té downtownské komunitě kolem saxofonisty a organizátora Johna Zorna, ale svůj styl rozšiřují spíš ornamentálně.

Medeski Martin and Wood & Alarm Will Sound – Omnisphere v Jazz Testu

Na Omnisphere se spojili s denverským orchestrem pro současnou hudbu a speciální projekty Alarm Will Sound. To jsou lidi, kteří stejně jako samotné trio jsou instrumentálně perfektní, vytrénování v přepínání stylu od reichovského minimalismu přes rearanžovaného Aphexe Twina až po současnou hudbu Hanse Abrahamsena. Medeski říká: „My jsme na sebe napojení jako rodina, jich je dvacet, ale jsou taky jako rodina, tak to je setkání dvou rodin.“

Čtěte takéJohn Medeski před pražským koncertem: Odložte své ego

V čem je problém?  Je tu všechno, co čekáte: rychlé a přesné vyhrávky sólistů, nakažlivý rytmus, který se ale experimentálně ztratí, emotivní a přesně zapíchnuté finále. Bublání Medeskiho hammondek v nezvyklém, ale pro něj už obvyklém kontextu. Autorsky přispěla obě tělesa, a třeba úvodní Kid Tao Mammal je reprezentativní plocha pro téměř cirkusové předvedení všech těch dovedností.

Na mě z toho spojení prostě vystrkuje rohy výraz „kulturní provoz“: artový orchestr spolu s živelným triem si objednají festivaly, které mají dost peněz a chtějí vypadat progresivně. Ale v dnešní hudbě je tohle velmi fake progresivita: je to hudba pro Struny podzimu, ročník 2003, řekl bych. 

Nejspíš je to kruté, ale pokud nechceme navádět muzikanty, aby v médiu nahrávek dělali to, co už bylo uděláno, pak je Omnisphere nejvýznamnější zřejmě pro samotné hudebníky. Vyprávět si o tom, jak je sociálně příkladné, když se komunita avant-jazzmanů spojí s avant-orchestrem, to skutečně nemá cenu.

Čtěte takéDeJohnette – Grenadier – Medeski – Scofield: Hudson

Je to samozřejmě starý a podstatný problém: jak můžou autorští muzikanti stárnout? Nemáme přece nárok chtít po nich, aby se každou sezónu mírně proměnili a jako zlatá slepice vyseděli nové, trochu jiné album. Člověk má právo najít si to svoje a zůstat při tom. Ale hrát dál svou písničku, akorát ji rozšířit o barvy a prestiž orchestru, to bude vždycky spíš takový vedlejší čin.

Říká se, že svůdná rytmická hudba v restauraci nutí hosty podvědomě rychleji žvýkat a podnik tak víc vydělává. Prozatím bych desku tedy doporučil majitelům podobných podniků: ty arytmické pasáže jim sice tržbu možná sníží, ale pokud MMW dnes nějak fungují, potom ne jako múzický progres, ale jako cool šiřitelé viru jménem rytmus. 

Podívejte se na klip k desce:

Jazz Test č. 19

MMW & Alarm Will Sound – Omnisphere

John Medeski ‒ piano, klávesové nástroje

Billy Martin ‒ bicí, perkuse

Chris Wood ‒ basa

Alarm Will Sound ‒ dirigent a umělecký vedoucí Alan Pierson

medeskimartinandwood.com