Milan Krajíc v Jazzotéce: Modlili jsme se, ať Maria Schneider nepřijede

Jak se již stalo pravidlem Jazzotéky, na úvod zazní hudební vizitka hosta. „Jde o můj poslední projekt Jazz Fancies. Říkám mu projekt rodinný, protože jsem ho vymyslel se synem, který hraje na bicí, a zpívá v něm moje snacha Petra Brabencová. Skladba je moje autorská, s tím, že Petra vymyslela text a syn Milan rytmus.“

Milan Krajíc ještě dodává, že album, ze kterého skladba pochází, nese název Diverse Inspirations: „Což znamená ‚Nesourodé inspirace‘, protože jde opravdu o všehochuť. V kapele hrají i muzikanti, kteří jsou o generaci mladší než já, a mají na věc už jiný názor. Proto vnesli do nahrávky i styly jako hip hop a R&B. A já jsem zase víc na tu ‚klasiku‘, fusion nebo hard bop.“

Od vlastního Krajícova projektu přejde vyprávění k zásadní, vlastně celoživotní sidemanské roli: „S Milanem Svobodou jsem se seznámil, když mi bylo 19 let, a od té doby s ním hraji. Ať už jde o Milan Svoboda Quartet, Sextet nebo Pražský Big Band. Dříve jsem spolupracoval s Bigbandem sv. Blažeje a dalšími kapelami, které organizoval Kryštof Marek, ale ty momentálně nehrají.“ Na tomto místě se hodí dodat, že právě Kryštof Marek byl hostem předchozí, únorové Jazzotéky.

Při vzpomínkách na předchozí angažmá nemohou hostitel a host vynechat Rudolfinum Jazz Orchestra a konkrétní událost z prosince 2008. Tehdy orchestr dirigovala fenomenální americká skladatelka a aranžérka Maria Schneider:

„Vzpomínám si, že když tehdy přišly noty a poslechl jsem si nahrávky, volal jsem klukům, jestli to fakt bude. Protože to byly vážně klády. Pak jsme se ještě modlili že ‚třeba nepřijede‘. (smích) No, přijela… a byla naprosto úžasná. Když diriguje, je to, jako kdyby tančila,“ vtipkuje Milan Krajíc. 

Potkal jsem správné blázny

Poté už doje na hlavní téma Jazzotéky, formativní posluchačské zážitky Milana Krajíce.

„U nás doma nikdy nikdo na nic nehrál. Měl jsem akorát štěstí, že jsem se potkal ve správný čas se správnými lidmi. Měl jsem spolužáka, který hrál na klarinet, tak jsem prohlásil, že chci také hrát na klarinet. Koupili mi klarinet. Pak mě ředitel v hudebce přemluvil, ať hraji na saxofon, protože tam měli taneční orchestr. V sedmnácti jsem potkal dva jazzofily, blázny, kteří měli doma všechno, a řekli mi ‚když hraješ na saxofon, tak musíš poslouchat jazz‘. Protože já do té doby poslouchal jen populární nebo rockovou muziku.“

Jednou z desek, které „správní blázni“ mladému saxofonistovi nahráli a která ho naprosto nadchla, byla koncertní „8:30“ (1979) od Weather Report. Milan Krajíc z ní jako ukázku vybral skladbu Jaca Pastoria Teen Town.

Když jsem si Weather Report poprvé pustil, hodil jsem nahrávku do kouta.

Mimochodem, všimli jste si, kolik hostů Jazzotéky označilo za svoji krevní skupinu právě Weather Report? Namátkou se vybaví Jaroslav Friedl, Jaromír Helešic nebo Jakub Zomer.

U Milana Krajíce ovšem nešlo o prozření na první dobrou. Prozradí na sebe zábavnou historku: „Nikdy dříve jsem podobnou hudbu neslyšel. Když jsem si Weather Report poprvé pustil, hodil jsem nahrávku do kouta. Říkal jsem si - co to je, vždyť si tam každý dělá, co chce. Vůbec jsem to nechápal. Přitom na mě byli ještě hodní, když mi jako první natočili tuhle muziku. Ale po měsíci, po dvou jsem se k nahrávce vrátil a najednou jsem zjistil, že je hrozně dobrá.“

Po prvním setkání s jazzem putoval Milan Krajíc do Frýdlantu na Letní jazzovou dílnu a bylo jasno. Další posluchačská exkurze už vede k big bandům. Konkrétně ke Gil Evans Ochestra.

„To je pro mě úžasný big band, protože aranžmá jsou velmi otevřená a je příjemné muziku poslouchat právě díky tomu prostoru. Nahrávku jsem vybral proto, že stálým hráčem orchestru byl tenorsaxofonista George Adams. V mládí jsem ho totiž dost kopíroval, bylo mi blízké jeho pojetí improvizace. Žádný intelekt, ale strašný nářez a emoce. Dodnes to občas používám,“ svěřuje se Krajíc.

Konkrétně zazní nahrávka There Comes A Time (původně z repertoáru The Tony Williams Lifetime, aneb ani zde nechybí odkaz na fusion) s hostujícím Stingem. Sice ve zvukově méně kvalitní koncertní verzi z roku 1987, syrovost snímku však nebere nic ze síly Adamsova sóla.

Víc ovšem neprozradíme. Doufáme, že jsme vás krátkým výběrem z rozhlasového rozhovoru navnadili k poslechu celé Jazzotéky. Ať už v březnové premiéře, nebo ze záznamu.