Miroslav Vitouš: Otrockou roli basisty už nehraju

Vítězství v mezinárodní jazzové soutěži ve Vídni v roce 1966 umožnilo talentovanému kontrabasistovi Miroslavu Vitoušovi (1947) odchod za oceán. Ve Spojených státech se postupně etabloval nejen do pozice vyhledávaného sidemana, který hrál po boku Milese Davise, Herbieho Manna, Herbieho Hancocka a dalších hvězd, ale především do role mimořádného autora a kapelníka. Rozhovor jsme vedli nad nedávno vydanou knihou Klíč k životu (Galén, 2021), která shrnuje Vitoušův život od prvních pokusů ve hře na housle přes plaveckou kariéru až po zatím poslední vydaná alba.

Začátky v Junior Triu

Před odletem do Ameriky působil Vitouš se svým bratrem Alanem a s Janem Hammerem ml. ve velmi slibné skupině Junior Trio. „Nedávno jsem slyšel záznam našeho koncertu z Jugoslávie a byl jsem překvapený naší tehdejší úrovní i tím, co jsme hráli,“ říká v rozhovoru. To, že už jako velmi mladí chlapci hráli dobře, vysvětluje především talentem: „Když nemáte talent, nic dobrého z vás nevypadne. Můžete se učit, jak chcete. Byli jsme prostě mladí talentovaní hudebníci.“

Do Spojených států sice odjel především studovat na Berklee College of Music, ale v knize vysvětluje, že průprava z tuzemské konzervatoře byla tak dobrá, že se na prestižní škole v Americe nic nového nenaučil. Vypracoval se tedy neúnavným cvičením a samozřejmě hraním po boku tehdejších hvězd.

„Když jsem sideman, jsem tam za basistu a podle toho se chovám, do ničeho nekecám. Hraji, na co jsem byl objednaný, odvedu práci,“ říká, ale ihned vysvětluje, že i jako doprovodný hráč celek ovlivňuje: „Člověk je součástí hudby, a tak tuto hudbu automaticky ovlivňuje. Nejsem rozený basista, který hraje beglajt a zůstává při zemi a do ničeho se nemontuje. To nejsem já.“ 

V knize Klíč k životu si především hudebníci mohou všimnout zajímavého detailu. I když Vitouš zmíněnou soutěž ve Vídni vyhrál, neexceloval ve všech aspektech hry na kontrabas. Ve hře arco (smyčcem) jej tehdy předčil další vynikající hráč Jiří Mráz. „Uměl jsem hrát smyčcem z konzervatoře, ale v jazzu jsem tuto techniku nepoužíval,“ vzpomíná po letech.

Až později, když se potřeboval více soustředit na melodii a více pomocí basy „zpívat“, začal techniku arco používat i v jazzu: „Potřeboval jsem se vyjádřit určitým způsobem, a to smyčec uměl.“ K tématu však Vitouš dodává, že nerad hraje smyčcem na koncertech, a to kvůli zvuku: „Většinou to zní, jako když řežete dřevo. Já hraju krásný tón, ale ven to zní tak, že mi to ubližuje, když to slyším.“

Nové album s Portalem

V rozhovoru je řeč i o některých konkrétních nahrávkách z poslední doby. V souvislosti s albem Universal Syncopations II (ECM 2007), natočeným v devítičlenné sestavě, hovoří kontrabasista a skladatel i o tom, jak si vybírá spoluhráče: „Musí to být vynikající muzikanti, musí slyšet, poslouchat a komunikovat svou hrou i hudebním cítěním. Musejí umět pracovat s melodií i harmonií, to je u mé hudby velmi důležité.“

Čtěte také

LSD i hvězdný prach: vycházejí paměti Miroslava Vitouše

Opakovaně se v pořadu vrací téma středoevropské melodiky jako důležitého aspektu Vitoušovy hry. Lidová melodika jej spojila také s pianistou Emilem Viklickým, se kterým natočil v roce 2018 koncertní album v duu. V této souvislosti Vitouš říká: „Jazz, jak jej běžně známe, už léta letoucí nehraju. Nechtěl bych jej hrát ani s Emilem, ani s nikým jiným. Tam musí basa hrát svou roli otroka a já jsem svobodný, hraju si, co slyším, a chci si hudebně povídat s tím, kdo stojí vedle mě. Ne abychom každý hráli nějakou roli a mezitím na sebe jen mrkali očkem. To není komunikace.“

V závěrečné části pořadu Miroslav Vitouš hovoří o svých plánech. Jeho dlouholetá spolupráce s vydavatelstvím ECM má pokračovat vydáním nového alba, které je v tuto chvíli již natočené. V těchto dnech autor pracuje na editaci a mixu. Na albu se znovu setká s basklarinetistou Michelem Portalem, s nímž například v roce 2007 nahrál Remembering Weather Report.

Dále album bude obsahovat duety s bubeníkem Jackem DeJohnettem s připsanými orchestrálními party. Vitouš pro toto album použil již dříve zaznamenané nahrávky Českého národního symfonického orchestru, který sám dirigoval. „Vznikly nádherné věci, některé téměř jako z hororového filmu,“ pochvaluje si skladatel.