Petra Vlková v Jazzotéce: Jazz je vyústěním mojí touhy po svobodě

15. září 2017
Zpěvačka Petra Vlková

Jaká hudba formovala zpěvačku Petru Vlkovou? Jak se stalo, že šikovná interpretka jazzových a swingových standardů s bigbandovými zkušenostmi přešla také ke komornímu autorskému repertoáru v češtině? A jak se vůbec dostala od klavíru k sólovému jazzovému zpěvu? Přizná svoje rockové začátky či lásku k The Beatles? To vše a mnohem více uslyšíte v zářijové Jazzotéce.

V pořadu Jazzotéka, který vysílá ČRo Jazz třetí pátek v měsíci, zve jeho autor Martin Brunner st. do studia etablované i začínající jazzové hudebníky a probírá se s nimi nahrávkami, které oni sami považují za podstatné pro svůj muzikantský vývoj.

Hned na úvod se křehkou klavírní baladou představí samotný host Jazzotéky. Autorskou baladou, nutno jedním dechem dodat.

„Nějaké svoje věci jsem začala psát už před deseti lety, ovšem s texty v angličtině. Teprve asi přede dvěma lety se nějak událo, že ke mně přišel můj český hlas. S češtinou jsem si dříve nevěděla rady,“ vysvětluje Petra Vlková.

Jako mnoho jiných začínala na standardech a samozřejmě se jim i nadále v několika projektech věnuje. Viz program Famous Swing Melodies v Redutě. Ale nyní si také sama píše texty i hudbu, příslušný projekt nazvala prostě Moje písně. „Jenom v asi dvou, třech písních mi s harmonií vypomohl pianista Petr Beneš,“ upřesňuje zpěvačka.

Petra Vlková a Martin Brunner st.

O Petře Vlkové se ví, ostatně uvádí to i na svých webových stránkách, že původně studovala piano. Maminka pracovala jako učitelka klavíru a přece by nenechala zahálet talent, který dcerka vykazovala už od útlého věku. Jak vyplývá z rozhovoru, necítila se malá Petra do hodin piana nijak nucena. Přesto se nakonec rozhodla pro jinou muzikantskou roli:

„Když jsem se přesunula ke zpívání, zjistila jsem, že zpěv mě naplňuje víc než klavír... Ale stalo se to přes klavír. K mikrofonu jsem se dostala tak, že na střední škole chtěli spolužáci zakládat rockovou kapelu.“

„Já měla hrát na klávesy a snažili jsme se sehnat zpěváka – chlapa. Pořád jsme ho nějak nemohli najít, až jsem si na jedné zkoušce na chvíli stoupla k mikrofonu. Že se zase vrátím za klávesy, až nějaký zpěvák přijde. K tomu naštěstí nikdy nedošlo,“ směje se Petra.

Petra Vlková

Rockové nahrávky, které Petru Vlkovou ovlivnily, by do formátu pořadu asi nezapadly. Ale zpěvačka měla samozřejmě také oblíbence jazzové. Jako první zásadní inspirativní osobnost jmenovala Ellu Fitzgerald, od které vybrala píseň Too Darn Hot, původně z muzikálu Cole Portera Kiss Me, Kate (1948).

Paní Ella tuhle perličku v roce 1956 nazpívala na album Ella Fitzgerald Sings The Cole Poeter Songbook s takovým drivem a tak nadčasově, že se onomu silnému vlivu na Petru vůbec nedivíme.

„Jazz je vyústění mojí touhy po hudební svobodě,“ formuluje Petra poeticky, hned po doznění nahrávky, proč se vydala právě tou tvůrčí cestou, na které ji nyní sledujeme. Také další vybranou skladbou „ilustruje“ úplné základy. „Nat King Cole, ten krásný, sametový hlas, to je balzám na duši... od něj tu mám písničku Blame It on My Youth,“ uvádí s citem.

Tímto momentem se pořad ještě ani pořádně nedostal do druhé čtvrtiny. Čeká nás ještě spousta kvalitní muziky, zajímavých názorů a vzpomínek. Ale více prozrazovat nebudeme. Nenechte si ujít pořad Jazzotéka, jehož premiéra proběhne v pátek 15. září od 14:00 hodin