Roman Vícha v Jazzotéce: Učitelka klavíru mě mlátila novinami

Jako ukázku svojí hry si host vybral nahrávku s Tomášem Sýkorou, z nedávno vydaného alba Alchemy. „Což je hodně groovová hudba. Pár sól tam je, ale spíš nálady.“ Hostitel samozřejmě vypíchne Víchovu výjimečnost, specializaci na hraní groovů.

„Možná to tak je, mě vždy bavil spíše groove než nějaké sólové hraní na bubny,“ souhlasí host. „Když jsem přijel do Prahy, měl jsem bicí soupravu Amati a na ní jsem si dal nálepku groove set. Možná takhle vznikl pojem, že Vícha je groovový bubeník. Ale určitě nejsem sám, kdo se o tenhle styl hry snaží.“

Samozřejmě hned dojde na dotaz na bubenické geny: „Otec bubnoval, ale i oba dědečci, z máminy i tátovy strany, byli bubeníci. A máma byla zpěvačka, vyrůstat v hudební rodině bylo skvělé.“

Pokud bychom si ovšem představovali, že Roman Vícha začal bubnovat, hned jak se naučil chodit, byli bychom na omylu. Vlastně byl důvod pro přechod na bicí docela kuriózní:

„Vlastně jsem s bicími začal relativně pozdě, až ve třinácti letech. Bubny byly pořád doma, ale já je ignoroval. Rodiče mě dali na piano, které jsem neměl moc rád. Neměl jsem totiž moc dobrou učitelku, mlátila mě novinami. Což mě znechutilo a je to vlastně škoda. Ale ve třinácti mě osvítilo, začal jsem s bubny a od začátku věděl, že přesně tohle chci dělat. V patnácti už jsem nastoupil v Ostravě na konzervatoř.“

Dál to šlo rychle. „Ve dvaceti, v roce 1999, jsem šel do Prahy studovat na Ježkárnu, měl jsem jasný cíl začít co nejdříve vystupovat. Hned na vrátnici jsem se potkal s Danem Šoltisem, mým dobrým kamarádem, a s Oskarem Törökem. A začal se začleňovat do komunity. Poslouchali jsme také společně spoustu desek, a to mi hodně dalo.“

Vyprávění se logicky stočí na kapelu Muff: „Hrajeme spolu už od roku 2000, i když první album jsme vydali až v roce 2010.“ A také na spolupráci s Martinem Brunnerem mladším: „Teď jsme dlouho nehráli, Martin měl jiné projekty, ale něco plánujeme.“ 

Roman Vícha|foto:Petr Vidomus, Český rozhlas

Se ženou moc nehraju

Hostitel připomene, že Roman Vícha hraje s řadou zajímavých zpěvaček, a tudíž jistě i s manželkou Klárou Vytiskovou.

„Paradoxně s Klárkou moc nehrajeme. Měli jsme kapelu Toxique, ale ta už dlouho neexistuje. Klára pak udělala dvě sólové desky, ale na těch jsem jen hostoval, třeba jen v jedné věci. Na koncertě jsem s ní hrál snad jen jednou jako záskok. Ale spolupracujeme doma, třeba když skládá písničky, tak jí pomohu natočit demo. Ví, že na hraní s ní nemám čas, já to vím… doma máme tři děti... Je to prostě tak.“

„Už před rozpadem Toxique, což bylo krásné období, jsem začal hrát s Ewou Farnou a na Toxique už čas nezbýval,“ pokračuje Vícha ve vysvětlování. „Ale zjistili jsme, že je vlastně docela dobré nekloubit pracovní život se soukromým. Člověk se vyhne určitému tlaku.“

Jako první ukázku hudby, která ho ovlivnila, vybral Roman Vícha trio Medeski Martin & Wood. Samozřejmě nakažlivě groovovou záležitost.

„S Medeski Martin & Wood jsem se potkal až v Praze. Předtím jsem hodně poslouchal věci, které měl rád můj otec, třeba kapelu Toto, ve které působili Jeff Porcaro nebo Simon Phillips. Nebo divočejší instrumentální muziku a fusion. Ale když jsem přišel do Prahy, MM&W mi dal kamarád Tomáš Vokurka na intru a já se do toho úplně zbláznil. To vnímání beatu… Billy Martin hraje ‚nerovně‘. Nehraje rovně, ale není to ani shuffle, spíš něco mezi. Zkoušel jsem to pochopit, zahrát podobně – a to nešlo,“ směje se Vícha.

Nakonec se bubeník do toho správného pojetí dostal. „Zkoušeli jsme tak hrát na jamech s Kubou Vejnarem a Jirkou Šimkem a nakonec do toho pronikli.“

Coby další muzika podle bubeníkova gusta následuje deska Canned Funk saxofonisty Joa Farrella. Ale to byla zatím jenom ukázka z první třetiny pořadu. Mnohem více se dozvíte, když si poslechnete celou Jazzotéku ze záznamu.