Rozhovor měsíce: S Janem Košuličem o estetice zvuku

Jan Košulič má na různých nahrávkách na starosti zvukovou a hudební režii, mix i mastering. Z hlediska kvantity práce se však považuje především za hudebního režiséra. Pokud jde o práci s jazzovými interprety, je důležitá i jeho funkce mistra zvuku. Ve své aktuální funkci v Parma Recordings pak pracuje jako mistr zvuku pro tuto společnost, režíruje pro ni evropské nahrávky a také vykonává „spoustu administrativní a strategické práce.“

V pořadu s Janem Košuličem hovoříme o různých aspektech nahrávání především jazzových formací – od trií a jiných komorních uskupení až po big bandy nebo spolupráce jazzových souborů se symfonickými orchestry. Přitom zkušený mistr zvuku vysvětluje, že velikost nahrávaného tělesa není přímo úměrná náročnosti práce:

„Jazzové trio může být z hlediska zvukových řešení stejně nebo ještě více náročné než symfonický orchestr. Zvuková estetika každého z těchto těles je totiž úplně jiná. A jiná jsou také očekávání posluchačů.“ V jazzu podle Košuliče narážíme většinou na to, že to, co posluchač od perfektní nahrávky očekává, nemá nic společného s „akustickou realitou tělesa“. Dobrý zvukař tedy nezachycuje „akustickou pravdu“, ale tvoří něco nového, co musí být přesvědčivé: „A to může být u jazzového tria, dua nebo i sólového nástroje stejná výzva jako u symfonického orchestru.“

I když se Košulič zabývá také postprodukcí, klíčový pro zvuk nahrávky je podle něj především náběr zvuku: „V postprodukci můžeme udělat věci, které mohou mít zásadní dopad, ale má to své limity a něco už změnit nemůžeme. Pozice mikrofonů, jejich vzdálenost, ladění klavíru, to vše je třeba vyřešit při natáčení. Vždy říkám, že když v režii při natáčení nedocílíme zvuku, který se nám všem líbí, je něco špatně. A říkat, že teď je to špatné, ale my s tím něco uděláme a bude to dobré, tomu se vždycky vyhýbám.“

Profesní deformace

Jednou z nahrávek, na kterých si v pořadu ukazujeme záludnosti práce na jazzových a nadžánrových albech, je ukázka z CD Bigbandová elektronika od Cotatcha Orchestra. Na dotaz, zda tato nahrávka byla po zvukařské stránce „více bigbandová, nebo více elektronická“, Jan Košulic odpovídá:

„Kdybyste použil slovní spojení ‚po zvukové stránce‘, řeknu, že je to více elektronika, ale ‚po zvukařské stránce‘ už si nejsem tak jistý. V té nahrávce je obrovský kus big bandu, ale za výsledný zvuk mohou do značné míry aranže, které tvoří organický celek s elektronikou. Nejeden posluchač nebude schopný identifikovat, co se tam akusticky skutečně stalo a co je sampl. Můj zvukařský vklad na albu je spíše bigbandový, protože elektronické pasáže jsou práce Martina Konvičky, Jiřího Kotači a dalších. Jejich tým na tom strávil obrovský kus práce, je to perfektně promyšlený celek. Nakonec je to tedy někde na půl cesty.“

Čtěte také

Jazzman zkouší zvukaře: Petr „Kakaxa“ Fleissig v poslechovém testu

Je pro Jana Košuliče užitečné zajít si nejprve na koncert projektu, o který se má jako mistr zvuku při nahrávání starat? „Někdy,“ odpovídá a pokračuje: „Jsem velmi špatným účastníkem koncertů. Jsem totiž profesně nemocný. Už v polovině první skladby přemýšlím, co bylo špatně a kdo nastoupil pozdě. Ale mám-li být upřímný, to, jak skladba zní na koncertě, nemá pro nahrávku vůbec žádný význam. Na koncertě nebude mít žádné hudební těleso zvuk, jaký čekáme na desce. Na jazzových deskách dnes nehledáme zvuk z koncertního sálu. Žijeme v estetice, která prostory zatajuje, pohybujeme se v nepřirozených blízkostech k nástrojům.“