Rumlův pohled na Ježka přes symfonickou lupu

Spolupráce Ondřeje Rumla a kvinteta Mateje Benka s Jihočeskou filharmonií na programu Jdeme na Ježka rozhodně není žádná rychlokvaška. Souhru s orchestrem prověřilo několik let koncertování. Sice ne zrovna častého, vzhledem k náročnosti a také ceně projektu šlo vždy jen pár vystoupení ročně. Nicméně nechyběl čas na korekce a „usazení“ aranžmá i dynamik dvou ansámblů.

Ondřej Ruml|foto:Petr Zikmund

Zkrátka: K záznamu společného repertoáru určitě nedošlo předčasně. Točilo se 21. února 2020 v táborském Divadle Oskara Nedbala, ještě ve šťastnějších časech před pandemickým průšvihem. Zachycenému koncertu předcházely i dvě jistě důkladné půldenní zkoušky.

Všichni zúčastnění jsou samozřejmě vynikající a pro danou věc vhodně vybraní interpreti. O Jihočeské filharmonii se ví, že „umí swingovat“, což dokazuje dlouhodobou spoluprací s jazzovými hudebníky, včetně Milana Svobody. O aranžmá se podělili Matej Benko a Miroslav Hloucal, kteří si rozhodně nemusí stěžovat na nedostatek nápadů. Nejde tu o žádné prvoplánové unisono obloučky smyčcového a žesťového křoví v pozadí, ale o plně využité zvukové možnosti symfonického tělesa.

A především, samotný Ondřej Ruml zpívá skvostné písničky Osvobozeného divadla nejen „jako z partesu“, ale slyšitelně i od srdce. Navíc pro kterého zpěváka by nepředstavovalo výzvu postavit se před filharmonický orchestr. Z tohoto hlediska není na desce vůbec nic špatně.

Jak oživit Ježka

Co jiné hledisko? Tady jde spíše o subjektivní vkus posluchače, tedy o jeho názor na orchestrální úpravy populární hudby. Staromilský a snad menšinový pohled, že by se vůbec nemělo sahat na původní verze klasiky Osvobozeného divadla, můžeme opomenout. Shodněme se, že standardy v pravém smyslu slova mají právo žít v nejrůznějších nových podobách.

Ondřej Ruml a Matej Benko Quintet|foto:Petr Zikmund

První Rumlovo uchopení repertoáru J+V+W nadchlo průzračností, kontrastující s orchestrální podobou aranžmá. Tím, jak dobře písně fungovaly i v uchopení současného mainstreamového jazzového comba. Bez ohledu na to, jak hluboko máme vryté do paměti Ježkova aranžmá pro orchestr Osvobozeného divadla.

Ctitel oné komornosti a prostoru, který meziválečné písně přirozeně nabídly poválečným jazzovým vynálezům, třeba bebopové improvizaci, může provedení s filharmonií snadno odmávnout jako bombastické, přezdobené (byť i tady na bop dojde). Může spekulovat, zda by konvenovalo autorům. A najde si řadu argumentů.

Například, že orchestrální vlnky, evokující Smetanovu Vltavu, berou tah evergreenu Život je jen náhoda. Co je hybné v symfonické básni, nemusí hladce „plynout jak voda“ ve swingové písničce.

Jenže posluchač, který má naopak propracovaná orchestrální aranžmá tradičního popu v lásce, může to samé považovat za klad. Vždyť ona „Vltava“, navíc ve spojení s textem písně, je vlastně dobrý a navíc vtipný nápad. A proč by také všechno muselo být odpíchnuto od přímočarého rytmu.

Strhující scat

Ostatně daleko zábavnější je sledovat klady nahrávky, navíc s vědomím, jakou sílu musela mít muzika „naživo“, v divadelním sále. Ocenit, jak se zpěvák rozparádil nejen ve scatových pasážích v Kat a blázen (kam přirozeně zapadlo i sólo Pavla Zbořila).

Čtěte také

Ondřej Ruml v jazzovém testu: Z Dana Bárty jsem měl dřív strach

Nebo jak rezonuje věru obří gradace v Davidu a Goliášovi. Nebo sledovat, jak si v orchestrálním prostoru poradí sólující Miroslav Hloucal, nejen v rozvolněné verzi Nebe na zemi. Dokonalý timing Benkova piana. Elegantní, „romantizující“ zvukomalbu orchestru ve Svítá. Atd.

Rumlova autorská skladbička Nebe, a capella záležitost provedená za použití looperu, by mohla v rámci celku působit jako pěst na oko. Jenže i ona má svoji přesně danou roli. Vytváří v dramaturgii desky předěl, zvukové odlehčení. K propojení se zbytkem alba stačí Rumlova barva hlasu.

Pokud jde o vkus recenzenta, asi se bude vracet spíše k CD Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha. Ale nahrávku s orchestrem rozhodně nebude hanět. Byla by přece škoda nezaznamenat tu spoustu dobře a s gustem odvedené práce. A také atmosféru nepředstíraného nadšení v sále, zhutněného do závěrečného dlouhého aplausu. XXXL verze Rumlova „Ježkovského“ repertoáru dává smysl už proto, že je vždy dobré mít na výběr.