Software s miliardou možností mě paralyzuje, přiznává Ian Mikyska

„Určitě to znám… Není to Pat Metheny? Ne? Tak to bude Petr Zelenka nebo David Dorůžka…“ Takto náš host reagoval na první ukázku našeho „blindfold testu“ (byl to Petr Zelenka). Autora pořadu to přimělo ke vzpomínce na Ianovu účast na pražské jazzové dílně, tehdy s kytarou Gibson SG. „Myslím, že to byl Superstrat,“ opravil mě Ian. Jak se vlastně k jazzu dostal?

V improvizované hudbě je kytara často plná klišé.

„Já jsem hrál hudbu od mala, ale nebral jsem to moc vážně. Až když mi bylo asi dvanáct třináct let, tak jsem byl na René Trossmanovi u Malého Glena. Poprvé jsem slyšel blues a hrozně mě to chytlo. Přes blues jsem dospěl k jazzu a rozhodl se, že chci hrát na kytaru. A měl jsem velké štěstí - myslím, že zrovna U Glena jsem na jamu poznal Petra Zelenku, s nímž jsem si domluvil soukromé hodiny. Petr mi potom doporučil Davida Dorůžku a tyto dva učitele jsem pak střídal v nepravidelném rytmu.“ 

Ambivalentní vztah k elektronice

U další ukázky se ozvalo (docela pochopitelné) zaváhání: „Jestli mám poznat autora nebo název, to bude problém, protože zatím mám problém poznat i nástroj. “ Steelkytaristku Susan Alcorn Ian nepoznal - nás ovšem zajímal i jeho vztah ke kytaře a její roli v hudbě, kterou se Ian Mikyska zabývá: 

„V jazzu má kytara relativně neproblematickou roli. Ale třeba v improvizované hudbě neznám žádný nástroj, kde by bylo víc improvizačních klišé. Spousta lidí používá elektroniku, preparace, ale časem mě začala bavit i akustičnost. Proto hraju i na violu da gamba nebo na basovou zobcovou flétnu. Baví mě přímý kontakt s nástrojem.“

Skladba Iana Mikysky složená pro Prague Quiet Music Collective:

S violou da gamba se Ian setkal při studiích v Londýně. „Bylo tam silné oddělení historicky poučené interpretace. V rámci jednoho skladatelského semináře přišel Liam Byrne, slavný anglický gambista, a během tří hodin nám ten nástroj představil. Mě zaujalo, že je to smyčcový nástroj s krásným zvukem, velkým rozsahem a pražci.“

U jiné ukázky host uvažoval nad Arve Henriksenem, nicméně záhy došlo ke správné identifikaci Michala Rataje a Oskara Töröka. Jaký je Ianův vztah k hudební elektronice?

„S elektronikou mám obecný problém, že je to pro mě příliš nezměrné. Moment, kdy si otevřu software, kde jsou miliardy možností, je pro mě paralyzující. A trochu to takhle mám i s kytarovými efekty - live processing je krásná disciplína, ale chce to velkou investici, abych to dělal skutečně podle svých představ. Navíc tomu dělají špatné jméno lidi, kteří dělají elektroniku, ale v podstatě nemají nástroj zvládnutý tak, jako ostatní instrumentalisté.“

Ian Mikyska|foto:Petr Vidomus, Český rozhlas

Hudební návraty do dětství

Další soutěžní hádanka Iana vůbec nezaskočila: „Je to Video Killed The Radio Star?“ Bylo tomu tak. Nás totiž zajímalo, jestli má Ian zálibu v hudbě, kterou by u něj člověk běžně nečekal:

„V posledních pěti letech jsem začal poslouchat věci, které jsme poslouchali v autě, když jsem byl malej. Něco z toho si pustím a absolutně mě to netankuje, ale jsou chvíle, kdy mám pocit, že jsem objevil úplnou perlu. Třeba deska dominikánského zpěváka a instrumentalisty Chichího Peralty. To můžu doporučit - to je tak dobrý, že to není ani guilty pleasure.“

Nicméně, jaké guilty pleasure má Ian coby aktivní hudebník? Jak důležité byly pro jeho směřování jazzové soutěže? Cítí se být součástí nějaké scény či generace? Odpovědi lze najít v našem pořadu, k jehož poslechu srdečně zveme.